Váží jako kůň a stál jako nové auto. Český unikát trhá rekordy v Táboře

V jihočeském Táboře už nějakou dobu je zaparkovaný tuzemský železniční unikát. Navštívili jsme funkční půltunový model lokomotivy, u něhož má člověk poprvé v životě upřímnou chuť olíznout nárazník.

Tentokrát se zblízka podíváme na něco trochu jiného. Koridory, ETCS a vysokorychlostní tratě nechme na chvíli stranou. Když už máme to léto a prázdniny, podíváme se na železnici z čistě prázdninové, a tak trochu pohádkové perspektivy.

Původně to měla být jen taková nevinná, odpočinková návštěva Muzea čokolády a marcipánu v Táboře. Tahle instituce je mimochodem slušný labyrint, rozkládá se v několika patrech na ploše 1300 metrů čtverečních ve třech spojených gotických domech a nově expandovala i do budovy staré sýpky. Rodinná peněženka tu na úvod sice schytá první zásah – základní vstupné pro dospělého vyjde na 290 Kč a pro dítě 200 Kč. Ale zážitkový program jedlého království slibuje, že litovat nebudete.

Hned u vchodu nás sice trochu surrealisticky přivítal Jaromír Jágr v životní velikosti (samozřejmě z čokolády), ale ta pravá novinářská i srdcařská trefa do černého na nás čekala až o pár pater dál. Přes intenzivní vůni kakaa, která se líně linula po celé délce i šířce budovy, přes tajuplné čokoládové sklepení a kinosál s historií téhle komodity, jsme došli do nenápadné komůrky. A tam to přišlo. Největší interaktivní vlak z čokolády u nás.

Stát tam a sledovat, jak se z komína třítmetrové mašiny valí skutečná pára, přičemž celá ta nádhera voní jako ta nejlepší belgická pralinka, to stojí za to. Tenhle kolos má totiž 520 kilogramů. A ne, není to litina. Je to čistá, poddajná plastická čokoláda.

Inženýrský zázrak, co se může rozpustit

Když se řekne „model vlaku z čokolády“, většina lidí si představí takovou tu trochu upatlanou figurku z Mikulášské nadílky, co chutná jako ztužený tuk. Jenže cukrářský mistr, sochař a designér Daniel Šefčík na to šel s precizností těch nejlepší konstruktérů. Nad touhle sladkou soupravou strávil víc než 10 měsíců života.

„Víte, já nechtěl stavět přesnou kopii nějaké existující lokomotivy. Chtěl jsem spíš pohádkový stroj, co má duši,“ vyprávěl mi s úsměvem Daniel Šefčík, autor díla, který už má na kontě třeba čokoládovou bustu Žižky nebo piráta Davy Jonese. „Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá. Nejvíc mi dala zabrat střecha vagónu – trefit správné těžiště, aby se to celé vlastní vahou nezhroutilo, to byla čistá geometrie. No a stěhování? Peklo. Samotná mašina váží 150 kilo, rvalo se s ní pět chlapů. Když to vezmu kolem a kolem, stála nás zhruba jako slušné nové auto. Je to náš nejdražší kousek.“

Tenhle půltunový jedlý expres už má teď své jisté místo v dějinách – zamířil totiž přímo do České knihy rekordů jako největší a nejkomplexnější funkční model vlaku z čokolády u nás.

Největší interaktivní vlak z čokolády 

Hmotnost	520 kg (zhruba jako dospělý kůň, jen podstatně chutnější)
Délka	Přes 3 metry cukrářského inženýrství
Funkce	Píská, syčí, hraje a vypouští reálnou páru

 

Lovci otázek, kupa dětí a hříšně drahá čokoláda

Abychom muzeum jen pasivně neprocházeli, nafasovali jsme hned na začátku soutěžní kvíz. Úkol zněl jasně: projít stanoviště, najít odpovědi na záludné otázky a nenechat se přitom rozptýlit všudypřítomným pokušením ty věci kolem sebe sníst. Že to byl skvělý tah, potvrzovala i všudypřítomná prázdninová atmosféra. Muzeum bylo doslova našlapané rodinami s dětmi, které s očima navrch hlavy pobíhaly od stanoviště ke stanovišti.

„Tati, já už vím, kde roste kakaovník!“ tahal za rukáv svého otce asi sedmiletý klučina, zatímco jeho sestřička fascinovaně sledovala čokoládového Jágra.

Muzeum čokolády: Vytvořená čokoláda jako suvenýr

Když už jsme měli v hlavě dostatek historických faktů, přesunuli jsme se do tvořivé dílny. Tady teprve začíná ta pravá hmatová terapie. Vyfasovali jsme tekutou čokoládu, kterou jsme si mohli sami odlít do formy a nazdobit podle vlastní fantazie. Pak už jen stačilo počkat zhruba dvacet minut, než dílo v chladicím boxu ztuhne, zabalit do fólie a hrdě si odnášet domů vlastnoručně vyrobený suvenýr.

„Mami, podívej, já tam mám víc lentilek než brácha!“ ozývalo se od vedlejšího stolu, kde zrovna probíhala tvrdá sourozenecká estetická bitva. Pán u okna, očividně znaven prázdninovým náporem, jen s úsměvem prohodil k manželce: „Je tu sice nával a hlava na hlavě, ale ty děcka to fakt zabaví na celé odpoledne.“

A kde takový výlet ideálně zakončit? Samozřejmě v muzejní kavárně. Ta má navíc skvělý bonus, je z ní prosklený pohled přímo do výroby, takže můžete u šálku sledovat mistry cukráře při práci. Samozřejmě jsme neodolali a zašli na luxusní ochutnávku. Když nám přinesli porci, na chvíli se mi jako racionálně uvažujícímu člověku zúžily zorničky: malý šálek na kávu plný čokolády vyšel na 120 Kč. Matematici by zaplakali, jenže hned po prvním rozplynutí na jazyku musíte uznat jedno, sakra, stálo to za to. Ta chuťová exploze byla zkrátka úplně jiná galaxie než běžná tabulka ze supermarketu.

Když to trochu odlehčíme, tohle je poprvé, co by člověk měl snad i upřímnou chuť olíznout lokomotivě nárazník. Pokud se chcete na chvíli vrátit do dětských let, kreativně zabavit rodinu a vidět na vlastní oči vlak, který odporuje všem fyzikálním zákonům o trvanlivosti cukrovinek, Tábor je jasná volba. Jen malá  rada na závěr: předem se dobře najíst. Odcházet odtud s prázdným žaludkem a peněženkou lehčí o pár čokoládových experimentů je totiž čisté, i když neskutečně voňavé utrpení.