„Už jsem starší, já se zašiju?“ Kdepak. Fíra by odtáhl vlak i párem koní

Pavel Židlík strávil čtyřicet let v kabině lokomotivy a dobře ví, co tahle profese obnáší. „Dobrý strojvedoucí by měl odtáhnout vlak i párem koní,“ říká s úsměvem a vzpomíná, jak šel železniční svět od kolíčků na prádlo až k digitálním pomocníkům.

Většina z nás si za volantem dovolí přibrzdit, když se snese mlha nebo přijde nečekaná situace. Ale co strojvedoucí? Ti musí držet jízdní řád, ať se děje, co se děje. Jak se s tím vyrovnávají? A co všechno se za desítky let změnilo v kabině lokomotivy? O tom všem promluvil v otevřeném rozhovoru Pavel Židlík, strojvedoucí s více než čtyřicetiletou praxí, který cestujícím přeje jediné – aby o něm vůbec nevěděli, říká v rozhovoru pro iRozhlas.cz.

Mlha, déšť, noc: Základem je znát trať

Když se zeptáte řidiče osobního auta, jak se vyrovnává s nepřízní počasí, často zmíní opatrnost a snížení rychlosti. U strojvedoucích je situace jiná. „Strojvedoucí musí především dobře znát trať, to je základ, kdy bezpečně vede ten vlak, ať je hezky, mlha, prší nebo je noc," vysvětluje Pavel Židlík. Právě detailní znalost každého úseku, každé zatáčky a každého návěstidla je klíčem k bezpečné a plynulé jízdě, i když se viditelnost sníží na minimum. Žádné „přibrzdím si, kdybych měl pocit, že nevidím“ zde neplatí. Jízdní řád je svatý.

Cestující by neměl tušit, kdo ho veze

Pro Pavla Židlíka je ideální jízda ta, při které si cestující ani nevšimne, že vlak řídí člověk. „Cestující by neměl vědět, kdo ho veze. Měl by mít pocit, že to samo běží," říká s úsměvem. Žádné prudké zrychlování, žádné trhavé brzdění. Vlak má plout krajinou, zatímco si pasažér v klidu vychutnává kávu, čte si knihu nebo surfuje na internetu. „Strojvedoucí nemá být na vlaku vidět ani cítit," dodává, čímž vystihuje podstatu profesionálního přístupu.

Od posunu k rychlíkům: Každý má svůj vrchol

Stejně jako v každé profesi, i mezi strojvedoucími panuje jistá hierarchie a hrdost na své umění. „Samozřejmě. Jsou strojvedoucí na posunu, na osobní dopravě, na nákladní dopravě... Každý strojvedoucí má svůj cíl, k něčemu se má dostat," popisuje Židlík. Sám se hrdě hlásí k "rychlíkářům", což je v jeho očích "nejvyšší hranice", kde jsou největší tlaky na přesnost a výkon.

 

Od elektromechaniků, kteří pečují o techniku, přes mechaniky kolejových vozidel až po strojvedoucí– každá profese má svůj příběh a každý den přináší něco nového. Železnice není jen o kolejích, je o lidech, kteří denně spojují města a vesnice po celé republice.

Máte zájem stát se… pic.twitter.com/2zJxaT1cKe

— Blanka Havelková (@Blanka24999391) June 27, 2025

 

Nezlehčuje však ani umění kolegů z nákladní dopravy, nebo těch, kteří musí každé tři čtyři minuty zastavovat v osobní dopravě. „Jako máte pilota práškovacího letadla, máte i dopravního pilota, v tom je taková paralela," vysvětluje. „Na druhou stranu, čím člověk stárne, říká si: Já se tady někde zašiju, budu jezdit jen tohleto. Ale ve mně pořád zůstává, že znalost strojů a umět to. Dobrý strojvedoucí by měl odtáhnout vlak i párem koní,“ tvrdí s nadsázkou, ale s jasným poselstvím o komplexní znalosti řemesla.

Čtyři dekády za pákou: Od kolíčků na prádlo k digitálním nápovědám

Práce strojvedoucího se za více než čtyřicet let radikálně změnila. Pavel Židlík vzpomíná na doby, kdy v tašce nosili „veškerá schémata, krokosvorky" a dokonce i "kolíčky od prádla", kterým se říkalo "dřevěné napětí". Ty sloužily k podkládání zlobivých relátek – typická česká improvizace, která ale prý byla běžná všude. Dnes je situace jiná. „Nyní máme lokomotivy, které nám řeknou, co má člověk dělat. Řeknou: teď jsi neodbrzdil vlak, udělej to a to. Ještě k tomu dají návod. Je to jednodušší," popisuje moderní realitu. Zrychlení, modernější zařízení a pohodlnější podmínky – to vše je výsledkem technologického pokroku, který ale stále vyžaduje pevnou ruku a precizní znalosti.

Pavel Židlík je živoucím důkazem, že strojvedoucí je mnohem víc než jen řidič vlaku. Je to profesionál, který s pokorou a precizností zajišťuje, aby naše cesty po kolejích byly co nejpohodlnější a nejbezpečnější, a to i když o něm my, cestující, vůbec nevíme.