Úder na Hitlerův režim: Učitel z Berounska „odpálil“ trať, zradila ho jediná věc

foto: Wikimedia Commons / Public Domain /K. H. Frank byl zprávou o sabotáži na Berounsku mimorádně rozlícen.

Tři výbuchy v tiché srpnové noci roku 1943 otřásly tratí mezi Prahou a Plzní. Odboj na Berounsku se odvážil zasadit úder nacistické mašinerii, a přestože akce nedopadla přesně podle plánu, její ozvěna zasáhla mnohem víc než jen koleje, probudila naději i nelítostnou odplatu.

Hitlerova válečná mašinerie ztrácí dech

Je rok 1943 a my se nacházíme na území Protektorátu Čechy a Morava. Je to již více než 4 roky od 15. března 1939, kdy vojska Wehrmachtu napochodovala na území Česko-Slovenska, díky čemuž nad ním Německo získalo s definitivní platností kontrolu. Zatímco Slovensko pod vedením Jozefa Tisa vyhlásilo nezávislost, území Česka se de facto ocitá přímo pod německou kontrolou. Formálně je v této části bývalé Druhé republiky vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Samotné Německo po bleskovém a nebývale úspěšném vstupu do 2. světové války čelí prvním rozsáhlejším obtížím, a to jak na východní části fronty, tak i na té západní, nebo spíše řekněme jižní.

Je to již půl roku od oné neslavné porážky německých vojsk u města Stalingrad, která bude znamenat první závažnější německý neúspěch na bojištích 2. světové války (pozn.: když pomineme upuštění od plánované invaze do Velké Británie v roce 1940). Aby toho nebylo málo, v červenci roku 1943 zahájí spojenecké síly pod vedením Spojených států operaci Husky, v rámci níž se Spojenci i díky spolupráci s místní mafií úspěšně vylodí na Sicílii a následně proniknou hlouběji do nitra Apeninského poloostrova.  Nastalou situaci se Němci pokusí vyřešit poměrně rezolutně. Ve snaze o znovuzískání iniciativy spustí Němci na začátku července roku 1943 ofenzivu v Kurském oblouku.

Kýženého cíle se však Němcům v rámci bitvy v Kurském oblouku – jejíž součástí bude i největší tanková bitva všech dob u vesnice Prochorovka – nepodaří dosáhnout dostatečně rychle, a tak Adolf Hitler po necelých dvou týdnech bojů rozhodne o ukončení této operace s názvem Citadela. Důvodem, který povede Hitlera k tomuto rozhodnutí, je především fakt, že bitva v Kurském oblouku bude vázat významné množství německých obrněných sil, které budou kriticky chybět v jiných oblastech.  Tato bitva skončí jakýmsi patem, který však definitivně zlomí německou snahu o znovunabytí iniciativy na východní frontě. Od tohoto okamžiku budou Němci již téměř výhradně pouze vyklízet dříve získané pozice. 

Partyzánské hnutí se vzpamatovává z následků heydrichiády

V Protektorátu Čechy a Morava je situace v létě roku 1943 mimořádně ošemetná. Je to již více než rok od úspěšného atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kterému se během jeho relativně krátkého působení ve funkci podaří prakticky rozprášit český domácí odboj. Jeho situace se příliš nezlepší ani po provedení atentátu, jelikož německé represivní složky budou stále častěji využívat drakonické tresty pro umocněnÍ již tak všudypřítomného strachu. Po konci heydrichiády se však odbojářům začne stále více dařit obnovovat dříve zničené struktury odboje. O obnovení jeho činnosti ve významné míře můžeme mluvit od roku 1943, přičemž jeho aktivity budou alespoň zpočátku působit opatrnějším a decentralizovanějším dojmem, než tomu bylo před nástupem Heydricha.

Domácí odboj pak bude navíc podporovaný výsadky speciálně vycvičených vojáků především z Velké Británie (pozn.: zde se bude jednat především o československé vojáky) a Sovětského svazu. Po odeznění heydrichiády dojde k již zmíněné decentralizaci odboje. To se projeví především tím, že iniciativu začnou přebírat jednotlivé partyzánské skupiny, jejichž vzájemná komunikace a spolupráce bude značně omezená. Partyzánské skupiny se budou zaměřovat především na nejrůznější sabotážní akce mířící zpravidla na strategickou infrastrukturu (pozn.: především na železnice) a ozbrojené přepady s cílem v maximální možné míře narušovat logistiku Wehrmachtu.

Odboj na Berounsku

Jedním z důležitých středisek působení odboje bude Berounsko. To se totiž nachází na klíčové železniční trati spojující Prahu s Plzní, která je díky Škodovým závodům, jež jsou velmi významným dodavatelem výzbroje pro Wehrmacht, jedním z nejdůležitějších průmyslových středisek celé Třetí říše. Zmíněná trať navíc pokračuje z Plzně dále do Bavorska, a je proto jednou z nejdůležitějších železničních tepen říše. Není překvapením, že právě trať, která dnes nese číslo 170, bude trnem v očích partyzánů. Některé partyzánské skupiny působící na Berounsku budou poměrně úzce spolupracovat s Komunistickou stranou Československa, která je v nacistickým režimem samozřejmě oficiálně zakázána.

S partyzánskými skupinami na Berounsku úzce spolupracují i civilisté především z řad učitelů, církve, železničářů, ale také místní policie. Právě ze stavu učitelského pochází i profesor berounské obchodní akademie František Urban, který se má stát hlavou připravované sabotážní akce, jež doposud nemá v činnosti partyzánského odboje na území protektorátu obdoby. František Urban si je vědom, že v posledních několika měsících odboj stagnuje. Podařilo se sice alespoň částečně zalátat škody způsobené intenzivní činností gestapa po provedení atentátu na Reinharda Heydricha, ale další pokrok zatím nepozoruje. I proto se František Urban rozhoduje vzít situace tak trochu do vlastních rukou a připravit akci, která má působení odboje tak říkaje nakopnout.

Plán odvážného učitele

Cílem, který si profesor Urban vytýčí, je vcelku logicky narušení provozuschopnosti již zmíněné trati spojující Prahu s Plzní. Nepotrvá dlouho a Urban, který disponuje vynikající znalostí terénu, vypracuje plán, jenž má vést k poškození trati v oblouku u Tetína. Místo není zvoleno náhodně. Příhodná konfigurace terénu má pomoci maximalizovat účinek exploze a vést v ideálním případě i k vykolejení prvního projíždějícího vojenského transportu. Plán navíc počítá s instalací hned několika náloží, což má vést ke znemožnění rychlé opravy tratě. Po dokončení plánu Urban naváže kontakt s partyzánskou skupinou Jaroslava Neliby, se kterou zamýšlený plán prokonzultuje.

V neposlední řadě se Urban spojí s lokální partyzánskou buňkou, která plán následně zrealizuje. Je 8. srpna 1943 a skupina 5 partyzánů Václava Sojky, Emila Keceka, Josefa Tesaře, Františka Lhotáka a Františka Svobody se pod rouškou tmy blíží k předem určenému místu nedaleko obce Tetín. Díky efektivní spolupráci s civilisty se podaří skupince proklouznout kolem několika německých hlídek a přiblížit se k železniční trati.  Odbojáři musí jednat rychle. Rozmístí 4 nálože a stáhnou se přikryti tmou zpět do nedalekých lesů. Ve 3 hodiny a 12 minut se okolím rozezní 3 po sobě jdoucí silné výbuchy, které vzbudí lidi v širokém okolí. Zpočátku se zdá, že vše jde přesně podle Urbanova plánu.

Gestapo jedná

Zanedlouho na místo výbuchu přispěchají první německé hlídky, které záhy zjistí, že významné poškození utrpěly obě traťové koleje. Mají však štěstí v neštěstí. Jedna z náloží totiž nevybuchla. Tuto skutečnost si na základě počtu slyšitelných výbuchů uvědomuje i skupinka 5 odbojářů, která rychle prchá po předem naplánované únikové cestě. Ti si velmi dobře uvědomují, že nevybuchlá nálož může významně usnadnit práci gestapa při identifikaci pachatelů. Aby toho nebylo málo, partyzáni se po návratu do tábora dozvídají, že transportní vlak, k jehož vykolejení mělo díky poškození trati dojít, vyrazil oproti původnímu plánu dříve, a že tedy oním inkriminovaným místem projel předtím, než se k němu partyzáni dostali.

Nepotrvá dlouho, než se zprávy o této napůl úspěšné sabotážní akci dostanou i k těm nejvyšším nacistickým pohlavárům, kteří nad útokem vyjádří pobouření. Výjimkou není ani K. H. Frank, který je nastalou situací mimořádně rozlícen. I proto nabírá vyšetřování vedené kladenským gestapem na obrátkách. Klíčovou stopou pro odhalení sítě odbojářů se ukáže být ona osudová nevybuchlá nálož. Důležitou roli v odhalení pachatelů sehraje i konfident infiltrovaný v komunistické části odboje, který poskytne gestapu kýžené informace, jež povedou k rozbití prakticky celé sítě partyzánského odboje na Berounsku.

Brutální německá reakce

Všech 5 statečných partyzánů přímo zapojených do sabotáže bude ještě v roce 1943 dopadeno. Následovat budou kruté výslechy doprovázené fyzickým i psychickým mučením. Dne 18. prosince 1943 jsou Václav Sojka, Emil Kecek, Josef Tesař, František Lhoták a František Svoboda popraveni v Malé pevnosti Terezín. Zatčení se nevyhne ani duchovnímu strůjci sabotáže Františku Urbanovi, který je po zatčení deportován do věznice Mnichov-Stadelheim. Po dlouhých měsících mučení a teroru je pro něj rozsudek smrti de facto vysvobozením. Smrti stane profesor František Urban tváří v tvář 28. září 1944. Výslechům bude podrobena i celá řada civilistů, často z řad železničářů.

Ačkoli sabotáž zcela nenaplní svůj původní cíl, rozhodně nelze hovořit o neúspěchu. Spíše naopak. Němcům potrvá několik hodin, než se jim podaří provoz na trati alespoň v omezeném rozsahu obnovit. Akce navíc bude mít významný psychologický dopad, jelikož přispěje k morálnímu povzbuzení civilního obyvatelstva v těchto nelehkých časech. Útok také vyšle jasný signál o tom, že s odbojem se i nadále musí počítat navzdory snahám Němců o jeho totální rozprášení. Tato sabotáž navíc povzbudí další partyzánské skupiny napříč celým protektorátem k provádění obdobných akcí mířících na tratě kritické pro německou logistiku. Událost dodnes připomíná pamětní deska umístěná na berounském nádraží.