Těšnov: Architektonická poprava století mašinérií komunistické zvůle

Nádraží, které mohlo být chloubou města, vzalo za své kvůli stavební a ideologické brutalitě komunistického režimu. Těšnov skončil pod nánosy prachu a arogance.

Letos slaví kulatiny svého vzniku i likvidace nádraží Praha-Těšnov, které se řadilo mezi architektonické skvosty svého druhu.  Letos je to 150 let, co byla tato železniční stanice zprovozněna, ale zároveň uplynulo i 40 let od chvíle, kdy byla zlikvidována zlovůlí tehdy vládnoucí komunistické strany. Aby se na nádraží úplně zapomnělo, byl odstraněn i jeho krásný historický portál do hlavního vstupu staniční budovy v podobě vítězného oblouku. Proto jsme se rozhodli mu věnovat pozornost, kterou si bezesporu zaslouží.

Praha Těšnov: Velkorysý projekt výstavby nádraží

Vraťme se nejprve zpět do minulosti. V květnu roku 1875 sloužilo nádraží jako konečná stanice Rakouské severozápadní dráhy nádraží na území samostatné obce Karlín. Po roce a půl trvajícím provizoriu byly vlaky ukončeny na nové koncové stanici Praha severozápadní nádraží. Tvořilo komplex novorenesančních budov podle plánů sudetského architekta Karla Schlimpa. Zajímavostí také je, že na výpravní budově byl zajímavým prvkem zejména střední trakt v podobě neprůjezdného vítězného oblouku, který uzavíral vstupní vestibul s bohatou vnější a vnitřní výzdobou.

V nadzemních částech se nacházely provozní místnosti, kanceláře, čekárny, místnosti pošty, restaurace, byty a hlavní hala vestibulu. V suterénu byly sklepy, sklady a restaurační kuchyně. Samozřejmě, že docházelo k různým úpravám ve využívání některých místností. Portál, jímž se vcházelo do odjezdové dvorany, završovalo sousoší Austrie. Nad předstupujícím sloupovím byly sochy znázorňující průmysl, obchod, vědu a hospodářství. Objekt měl několik velkých lustrů, bohatou štukovou, malířskou a sochařskou výzdobu, odkazující na antiku a renesanci.

Ačkoliv byla staniční budova o délce 115 m celkem mohutná, kolejiště nádraží mělo po celou dobu existence pouze tři dopravní koleje s párem manipulačních. Na severním zhlaví kolejiště navazovalo lokomotivní depo s točnou, uhelným jeřábem, olejnou, popelovými jámami, vodárnou a s topírenskou budovou. Při výjezdu z nádraží se tak projíždělo kolem depa a pod Negrelliho viaduktem se projelo do prostoru nákladového nádraží a pokračovalo Karlínem do Libně, Vysočan a dál přes odbočku Skály směrem na Lysou či na Všetaty. 

Těšnov, Denisovo nebo Moldaubahnhof? Stanice s mnoha jmény

Zajímavostí je, že názvů nesla stanice za dobu své existence hned několik. Původní název zněl Praha severozápadní nádraží, poté bylo přejmenováno na Praha Denisovo nádraží a za německé okupace a během 2. světové války neslo mimo českého jména i německý Prag Denisbahnhof. Od roku 1940 se nazývalo Prag Moldaubahnhof (Praha Vltavské nádraží) a tento název zůstal v platnosti až do roku 1945, kdy se po válce znovu přejmenovalo na nádraží Denisovo. Od roku 1953 až do svého zániku neslo jméno Praha-Těšnov.

Nádraží stálo v cestě nové magistrále

Poté přišlo rozhodnutí z vyšších míst o tom, že se vybuduje silniční magistrála přes střed Prahy v ose sever – jih, a vše, co jí bude překážet, se odstraní. A tak v průběhu první poloviny roku 1972 již začaly nejrůznější demolice v okolí nádraží, které prý stálo v cestě nové dopravní tepny. Byly zbourány obchodní galerie, budovy skladišť a pošty. Provoz nádraží a depa byl zatím nedotčen a tak se koncové koleje otevřely do nitra velkoměsta. 

Poslední den provozu nastal 1. července 1972. Od brzkých ranních až do nočních hodin přijížděly a odjížděly pravidelné osobní vlaky. Ve večerních hodinách se dostavili pracovníci Krátkého filmu, aby si natočili několik pohledů na vnější i vnitřní prostory nádraží a na tmou odjíždějící parní vlak.

Těšnov: Parní rozlučka s nádražím při svitu červených světel

A jak probíhaly poslední chvíle? Nejprve však sem přijel po desáté hodině poslední spoj od Turnova. Cestující vystoupili z vagonů, prošli halou, sestoupili po šesti schodech na ulici a rozprchli se do města či na zastávky tramvají. Zpět do Turnova vlak odjel ve 22:58 a následně byl přistaven k prvnímu nástupišti ten poslední, do Letohradu.

Bylo právě 23:40, když parní lokomotiva řady 464.067 nymburského depa rozjela čtyřvozový osobní vlak č. 814 do východních Čech. Poslední zahoukání Ušaté v čele pravidelného vlaku u točny místního depa a pak už jen pomalu mizela vzdalující se koncová červená světla za Negrelliho viaduktem. Od 2. července se stalo pro všechny osobní vlaky konečnou, respektive výchozí stanicí nádraží Praha Vysočany.  

Budování magistrály - dosud stojí torzo nádraží Těšnov pic.twitter.com/NGOJTr1Rla

— Pražské příběhy (@Prazskepribehy) January 10, 2021

 

Diesely místo Ušaté. Nádraží dožívalo ve stínu magistrály

Nádraží Těšnov osiřelo, manipulační nákladní vlaky však jezdily do roku 1984 dál na nákladové nádraží, ale v jejich čelech byly už dieselové stroje. Poslední parní lokomotivy dozbrojily uhlí a vodu v těšnovském depu v únoru roku 1973 a to už byla likvidace nádraží v plném proudu. Severní spojovací trakt staniční budovy už nestál. Těšnovská výtopna skončila převedením strojů a zařízení pod Prahu-Bubny. Během roku 1973 byla zlikvidována točna depa a samotná budova výtopny byla zbořena v listopadu 1977. Osud vodárny se naplnil na jaře roku 1978.

Opuštěné depo, rozebraná výtopna. Smutný konec železničního srdce Prahy

Poté se na krátkou dobu demolice zastavila, nevědělo se, co bude s budovou nádraží dál. Ozývaly se hlasy, aby byla zachována, protože celá nepřekáží budoucí magistrále, objevovalo se mnoho nápadů jak s ní naložit. Nakonec technici umělecké a architektonicky významné předměty přenesli do depozitářů muzeí.

Nejcennější část staniční budovy nádraží nepadla kvůli magistrále, ale kvůli nezájmu, lhostejnosti a nedostatku tehdejší politické vůle, kde hlavní slovo měli komunisté. Výňatek ze  schůze sekretariátu městského výboru KSČ v Praze ze dne 14. 11. 1984 zní: … že objekt není urbanisticky vhodný ve stávající oblasti a vzhledem k měřítkům, která vznikají v důsledku nové výstavby, vytváří nevyváženost okolí, se ukládá zabezpečit urychlené odstranění objektu.

Podle Jana Dvořáka, autora píšícího pro magazín Železničář, ukončilo existenci nádraží dne 16. 3. 1985 v 8 hodin ráno téměř 400 kg trhaviny a 3 000 rozbušek. Ty srovnaly se zemí nejhezčí monumentální novorenesanční stavbu nádraží ve střední Evropě. Budova stála v centru Prahy 110 let. Odstřel se uskutečnil bez problémů, ale jeden pilíř portálu ve stoje přežil. Na pilíři bylo možné rozeznat malbu pražského znaku; jako by to bylo symbolické, že se tomuto nádraží nechce z Prahy na „onen svět“. Odstřel nádraží byl šokem pro českou veřejnost a stal se symbolem zvůle komunistického režimu k památkám.

Nádraží Praha - Těšnov žije ve vzpomínkách

Aby se na tento skvost nezapomnělo, existuje mnoho fotografií, dokonce i poštovní pohlednice a je také i několik filmových materiálů o likvidaci těšnovského nádraží. Poctu této stavbě projevil na začátku 21. století ilustrátor Jiří Bouda (1934–2015) souborem jeho šesti barevných litografií o rozměrech listů 40 × 79,3 cm. Jednotlivé listy mají názvy: Přijímací budova, Odjezdy ranních vlaků, Areál lokomotivního depa, Přednádraží za viaduktem, Odjezdové zhlaví, Odjezdová hala s pokladnami. 

Kuriózní vzpomínkou na nádraží je tříminutová píseň herce Petra Nárožného za doprovodu hudební skupiny Rangers, která vznikla tři roky před jeho uzavřením. Píseň v rytmu tanga napsal i hudbu složil vedoucí skupiny Antonín Hájek. Skladba má název Nádraží Těšnov 16:32 a je k vidění a slyšení na YouTube v kratší i v rozšířené verzi o délce čtyři minuty. Nostalgickou vzpomínkou na demolici století, jak bývá označována likvidace tohoto nádraží, tak dnes představuje prohlížení zmíněných dokumentů či listování starými jízdními řády nebo sběratelské prohrabování starých jízdenek.

Zdroje: Železničář, iDnes.cz, iRozhlas.cz