Stalinova slepá důvěra a arktická past. Jak mrazivá trať zachránila Sovětský svaz

Zatímco na frontě nelítostně válčily miliony vojáků, v Arktidě probíhala neméně důležitá bitva o zásobování. Arktické konvoje a Murmanská železnice vytvořily životně důležitou tepnu, která spojila západní Spojence se Sovětským svazem.

Komunisticko-nacistické spřátelení

Je perný srpen roku 1939 a my se nacházíme v sovětské Moskvě. Je to již několik dnů, co do sovětského hlavního města přicestovala početná německá delegace vedená německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentrop. Tato skutečnost je sama o sobě přinejmenším překvapující. Vždyť nacistické Německo veřejně prohlašuje komunismus za svého úhlavního ideologického nepřítele. Jak už to však bývá, pragmatismus vítězí.

Sovětská delegace vedená ministrem zahraničí Vjačeslavem Michajlovičem Molotovem vede s Němci rozsáhlá jednání. Jejich výsledkem je podepsání paktu o neútočení 23. srpna 1939. Uzavření této dohody je již samo o sobě šokující a nepříliš pochopitelné. Vždyť ještě před několika měsíci stály obě země na opačných stranách barikády v rámci španělské občanské války (pozn.: 1936–1939). Navíc, jak již víme, komunismus a nacismus se z hlediska ideologického nemají „zrovna dvakrát v lásce.“

Z hlediska pragmatického se však jedná jen o logické vyústění postupného sbližování dvou dominantních totalitních evropských režimů, které si byly tak trochu nahnány do náručí. Tedy tak si vývoj událostí posledních dnů interpretuje sovětský vůdce Stalin. O tom, jak hluboce se mýlil, se za chvíli přesvědčíme. Ale nepředbíhejme.  Součástí onoho paktu o neútočení je i tajná doložka, v rámci níž si obě země rozdělí sféry vlivu v Evropě. Německo dostane volnou ruku v západní Evropě, zatímco Sovětský svaz postupně anektuje východní Polsko, rumunskou Besarábii, Severní Bukovinu, Pobaltí a po tuhých bojích i část Finska.

Útok, který Stalin nečekal

Vše se změní 22. června roku 1941, kdy nacistické Německo a jeho spojenci spustí plnohodnotnou ofenzívu proti Sovětskému svazu známou pod krycím názvem operace Barbarossa. Pro Stalina se jedná o šok. Navzdory četným varováním tajných služeb do poslední chvíle odmítal uvěřit, že by se Hitler o něco takového mohl pokusit. V důsledku Stalinovy slepé důvěry vůči Hitlerovi zastihne Wehrmacht Rudou armádu v nedbalkách. V pohraničí se nachází kritický nedostatek sovětských vojáků, kteří jsou navíc zpravidla velmi špatně vybavení.

Drtivý postup Německa v prvních několika měsících války a s ním spojené katastrofální sovětské ztráty nejsou velkým překvapením. Rychlost, s jakou bude Wehrmacht postupovat, však pozitivně překvapí i ty nejoptimističtější členy německého velení. V jednu chvíli to vypadá, že do zimy padne Sovětský svaz na kolena. Sověti musí jednat. Bezprostřednímu ohrožení je vystavena celá evropská část země včetně Moskvy. Začíná závod s časem, v rámci něhož jsou za Ural přemístěny výrobní závody a další průmyslová zařízení nezbytná pro zásobování Rudé armády a zachování fungování Sovětského svazu.

Nejčernější scénáře se nakonec nenaplní. Zima, mobilizace a německé strategické chyby postup Wehrmachtu zbrzdí a postupně zcela zastaví. Důležitou roli ve zmrazení německého postupu však bude hrát ještě jeden faktor. Již v den zahájení operace Barbarossa přednese v rádiu Winston Churchill plamenný projev, v němž vyjádří podporu Sovětskému svazu navzdory svému dlouhodobému odporu ke komunismu. Ani zde se však nejedná o soucit, nýbrž o chladnou vypočítavost.

Zákon o půjčce a pronájmu

Briti, kteří na konci října roku 1940 s definitivní platností odrazí německou leteckou invazi v rámci bitvy o Británii, si velmi dobře uvědomují, že pád Sovětského svazu by pro ně samotné znamenal katastrofu. Nacistické Německo by mohlo veškeré své válečné úsilí koncentrovat právě na obnovení snahy o ovládnutí britského nebe a připravit si půdu pro provedení obojživelné operace, která by měla skončit obsazením Britských ostrovů Wehrmachtem.

Již v červenci roku 1941 je uzavřena britsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci. Nedlouho poté rozšíří americký prezident F. D. Roosevelt dodávky pomoci poskytované pomocí tzv. Lend-Lease Act (pozn.: zákon o půjčce a pronájmu – program americké vojenské a materiální pomoci spojeneckým státům během 2. světové války) o Sovětský svaz. Nyní zbývá jen vymyslet, jak pomoc do Sovětského svazu přepravit. Situace je komplikovaná v tom, že naprostá většina evropského kontinentu je pod kontrolou Německa a jeho spojenců.

Cesta přes Arktidu

Pozemní doprava je tedy prakticky vyloučena. Pomocí letecké dopravy je možno přepravit jen velmi omezené množství pomoci. Jako alternativa se nabízí doprava námořní, která s sebou ovšem nese celou řadu úskalí. Nejkratší trasa, která připadá v úvahu, vede přes Severní ledový oceán. Arktické vody se dají charakterizovat jako neobyčejně nehostinné. Konvoje v nich jsou vystaveny extrémním meteorologickým podmínkám. Aby toho nebylo málo, německá armáda v okupovaném severním Norsku vybuduje rozsáhlý systém leteckých základen, které umožní Luftwaffe útočit na konvoje v celé délce jejich trasy.

Další smrtelnou hrozbou jsou německé ponorky, jimiž je Severní ledový oceán prošpikovaný. Navzdory všem zmíněným rizikům vyhodnotí Spojenci arktickou trasu za akceptovatelnou a konvoje ji začnou houfně využívat. Konvoje budou vyplouvat především z Loch Ewe ve Skotsku, Islandu a částečně také ze severoamerických přístavů. Trasa povede obvykle kolem Jan Mayenu a Medvědího ostrova do Barentsova moře. Cílovou destinací budou v naprosté většině případů přístavy Murmansk a Archangelsk na severu Sovětského svazu.

Ačkoli se za použití této trasy podaří z Velké Británie a USA do Sovětského svazu přepravit nebývalé množství pomoci, zmíněná rizika si opakovaně vyberou svou daň. Nejznámější se stane tragédie, která potká konvoj s kódovým označením PQ-17. Celkem 34 lodí tvořících tento konvoj se vydá na cestu po arktické trase z islandského přístavu Hvalfjord v létě roku 1942. Lodě se však stanou obětí rozsáhlého německého útoku. Do sovětských přístavů jich dopluje jen 11. V reakci na tuto tragédii budou významně posíleny systémy ochrany konvojů, které budou důsledně doprovázeny minolovkami, korvetami, křižníky a torpédoborci.

Murmanská magistrála – klíč k sovětskému postupu

Jak jsme zmínili, jednou z cílových destinací konvojů se spojeneckou pomocí bude sovětské přístavní město Murmansk. Je tedy nezbytné zajistit následný rozvoz pomoci z Murmansku napříč zemí. Část pomoci určená pro průmysl bude transportována za Ural, zatímco zbraně, vojenská technika, pohonné hmoty, munice a další vojenské potřeby budou převáženy rovnou na frontovou linii. Naštěstí pro Sověty je nejsevernější nezamrzající evropský přístav již od roku 1917 napojen pomocí Murmanské magistrály (pozn.: známé též pod názvem železnice Kirov) na tehdy ještě ruskou (pozn.: pro upřesnění uvedeme, že Sovětský svaz vznikl až na konci roku 1922) železniční síť.

Se spuštěním pravidelných arktických spojeneckých konvojů se tato trať stane jednou z nejvýznamnějších v celém Sovětském svazu. Transportována po ní bude veškerá spojenecká pomoc, která bude do Sovětského svazu putovat arktickou cestou. Vlaky tak budou převážet vojenskou techniku, pohonné hmoty, potraviny, munici a další suroviny potřebné nejen pro sovětský zbrojní průmysl. Nevýhodou Murmanské magistrály je, že vede poměrně blízko u finsko-sovětských hranic. Není překvapením, že nepotrvá dlouho, než se tato trať stane cílem německých útoků.

Limitování množství spojenecké pomoci, která se dostane až na frontovou linii, je pro úspěch Wehrmachtu na bojišti nezbytné. Není překvapením, že útokům na Murmanskou magistrálu věnuje Německo i za pomoci Finska (pozn.: Finsko bude s Německem spolupracovat pouze vojensky v důsledku sovětské invaze do Finska, ale nebude se nijak aktivně podílet na holokaustu a dalších zvěrstvech nacistického režimu) značné množství energie. Již na konci června roku 1941 se Němci a Fini pokusí Murmansk obsadit. Útočníkům se však i kvůli mimořádně nepříznivému terénu, který budou muset překonat, nepodaří cíl operace naplnit.

Později se Němci spolu s Finy pokusí ovládnout vybrané úseky Murmanské magistrály, aby přerušili spojení Murmansku se zbytkem Sovětského svazu. Ani zde jim však pšenka nepokvete, a tak od tohoto cíle navzdory několika dílčím úspěchům upustí. Žádné další významné pozemní akce proti Murmansku ani Murmanské magistrále již provedeny nebudou. Následovat budou zdánlivě nekonečné nálety německé Luftwaffe, jež budou realizovány nejen na Murmansk, ale také na depa, mosty, překladiště a další prvky železniční infrastruktury.

Arktické konvoje přežijí

Napáchané škody však nikdy nedosáhnou takového rozměru, že by je Sověti nezvládli rychle napravit. Ačkoli se Němcům podaří snížit množství pomoci přepravované do Sovětského svazu a dodávky zpomalovat, úplného přerušení dodávek nikdy nedosáhnou. Mezi lety 1941 a 1945 bude prostřednictvím arktických konvojů do Sovětského svazu přepraveno 4 až 4,5 milionu tun materiálu. Do transportů se zapojí přibližně 1 400 obchodních lodí. Celkové spojenecké ztráty dosáhnou 85 obchodních a 16 vojenských lodí.

Navzdory občasným ztrátám bude naprostá většina spojenecké pomoci do Sovětského svazu úspěšně přepravena. Německo bude nuceno v severním Norsku ponechat značnou část své námořní i letecké flotily kvůli své snaze o omezení arktických konvojů. Ochrana konvojů bude zároveň vázat i značnou část spojeneckých námořních sil. Oběma stranám budou pochopitelně zmíněné síly chybět na jiných bojištích. Dodávky pomoci budou mít kromě materiálního i politický efekt, jelikož budou pevným pojítkem britsko-americko-sovětské protihitlerovské koalice.

Přístav Murmansk si i po válce udrží výsadní postavení jedné z nejvýznamnějších bran do Arktidy. Význam Murmanské magistrály se nesníží ani po konci války. Díky rozvoji těžby nerostných surovin na poloostrově Kola zůstane i po válce Murmanská magistrála jednou z nejdůležitějších železničních tratí v celém Sovětském svazu. Tento fakt potvrzuje postupná modernizace trati. Vybrané úseky této 1 448 km dlouhé tratě spojující Murmansk s Petrohradem budou postupně zdvojkolejněny. V roce 2005 je navíc dokončena elektrifikace této významné ruské tratě.