EU version

Při největším železničním neštěstí Československa zahynulo 118 lidí. Ti, kteří přišli o končetiny, dostali dva pomeranče

Při největším železničním neštěstí Československa zahynulo 118 lidí. Ti, kteří přišli o končetiny, dostali dva pomeranče
foto: ČD - tiskové materiály/Při největším železničním neštěstí Československa zahynulo 118 lidí. Ti, kteří přišli o končetiny, dostali dva pomeranče
09 / 01 / 2022

Jak jeden dosud nevysvětlený omyl může způsobit zkázu na životech více než stovky lidí, ukázal mlhavý listopadový podvečer roku 1960. Onen den se zapsal do dějin nejtragičtější železniční událostí Československa, nad kterou i po tolika letech zůstává viset řada otazníků.

K události došlo za mlhavého podvečera 14. listopadu 1960 ve východních Čechách. Na jednokolejném úseku u Stéblové mezi Pardubicemi a Hradcem Králové pravidelně křižoval osobní vlak z Hradce tažený lokomotivou proti soupravě z Pardubic, kterou tvořily motorové vozy zvané Hurvínek. Osudného dne v 17:22 vyjel motorový vlak s číslem 653 o minutu později. Seděli v něm dva strojvedoucí, vlakvedoucí a průvodčí. V 17:25 vyjel v opačném směru osobní vlak 608 podle všeho o celých sedm minut později. Večer prosycovala hustá mlha a viditelnost díky ní dosahovala délky kratší 50 metrů.

Vlak tažený lokomotivou zastavil v 17:40 ve Stéblové na svém místě a čekal na průjezd motoráku, jak bylo zvykem. Archivní podklady uvádí, že výpravčí počkal, až osobní vlak z Hradce zastaví a šel do kanceláře připravit vlakovou cestu pro protijedoucí vlak. Došlo však k nesouladu čety a personálu vlaku s parní lokomotivou. Vlakvedoucí osobního vlaku údajně zahlédl záblesk zeleného světla a vypravil vlak ke strojvedoucímu, který se rozjel parním vlakem, aniž by přes hustou mlhu zaregistroval nápis „stůj“ a červený semafor na návěstidle. Blížící se nehodě se někteří přihlížející snažili zabránit, uvádí se, že staniční dělník jel na kole a chtěl u posledního vlaku vypustit brzdové kohouty, kterými by vypustil vzduch z brzdy a vlak zastavil – pokusy však dopadly marně.

V 17:43 se ozvala rána, která byla slyšet až do vzdálenosti dvou kilometrů. Lokomotiva táhla asi dvanáct vagónů. Motorový vlak v protisměru tvořily dva motorové vozy, mezi nimi byly vložené 4 vagonky, přičemž poslední motorák pořád tlačil vlak před sebou a vytlačil soupravu na kotel parní lokomotivy. Srážkou se prorazila palivová nádrž, z motorového vozu začala vytékat nafta, žhavý popel z lokomotivy zapálil vytékající naftu a došlo k největšímu neštěstí. Dle svědků dosahoval vzniklý požár výšky až pěti metrů a valná většina osob, která sice přežila brutální náraz, ale zůstala zaťatá pod troskami, uhořela zaživa. Ostatky byly k nepoznání a řada identifikací proběhla úspěšně pouze díky pozůstalým, kteří si pamatovali oblečení. Do osmé hodiny večer se podařilo vyprostit většinu zraněných. Nehoda si vyžádala 118 obětí na životech a 110 zraněných. Mezi zesnulými se nacházely i celé rodiny. Jedna z přeživších cestujících vypověděla, že ji paradoxně zachránil její zlozvyk – jako kuřačka přežila díky tomu, že vagón pro kuřáky se nacházel až na samotném konci soupravy.

Zraněné navštívili v nemocni zástupci ministerstva dopravy, aby jim darovali 800 korun zálohy na bolestné a dva pomeranče. Komunistický režim se snažil nehodu utajit a do éteru vypustil pouze několik zavádějících informací, kterými upozorňoval na chybu strojvedoucího. „Příčina neštěstí spočívá v hrubém porušení pravidel železničního provozu. Na místo tragédie se dostavil ministr dopravy a spojů soudruh František Vlasák, náměstci ministra vnitra a další soudruzi,“ zněl krátký text, který vyšel v Rudém právu tři dny po nehodě. I soudní jednání probíhalo bez asistence médií. O tragédii nesměli mluvit dokonce ani pozůstalí. Vládní vyšetřovací komise označila za viníky posádku lokomotivy, tedy strojvedoucího, jeho pomocníka, vlakvedoucího a průvodčího. Vlakvedoucí trval na tom, že viděl paprsek zeleného světla a myslel, že jde o pokyn k jízdě. Jeho tvrzení potvrdili i někteří přeživší nehody. Nemohlo se ovšem jednat o signál od výpravčího – ten se v daný moment nacházel v kanceláři. Obvinění se hájili i zastaralou technikou a dalšími nedostatky, to ovšem tehdejší režim nerad slyšel. Posádka navíc často měnila výpovědi, obviňovala se mezi sebou, nebo vypověděla, že kvůli zpoždění vlaku předpokládala minutí se až v další stanici. Většina posádky si vysloužila zákaz činnosti na devět let, nejmladší člen pouhý rok. Strojvedoucí byl odsouzen na čtyři a půl roku odnětí svobody, průvodčí na čtyři, vlakvedoucí na pět a mladý pomocník na rok a půl.

Jelikož plánovanou tryznu k uctění památky komunisté zakázali, uskutečnila se první pietní akce až v roce 2000 k příležitosti čtyřicátého výročí. V Stéblové se stále využívá jednokolejný systém, kde vlaky dodnes kříží a čekají na sebe. V současné době existuje zabezpečení odvratnou výhybkou.

I po tolika letech zůstává nad tragédií, která se do historie zapsala jako nejtragičtější železniční událost Československa, viset spousta otazníků ohledně skutečné příčiny nehody. 

Tagy

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace