„Pekla jsem 400 chlebů za noc, teď řídím vlak.“ Mít na mašině kameru, usvědčím stovky hazardérů

Z pekárny do kabiny mašiny. Alexandra Horká se stala jednou ze sta žen, které v Česku ovládají vlaky. V kabině našla vytoužený klid pro svou introvertní povahu, ale neukázněnost řidičů na železničních přejezdech ji denně šokuje.

V českých zemích je to stále šokující úkaz. Zatímco u nás drží licenci strojvedoucího přes devět tisíc chlapů, žen sedí v kabinách vlaků sotva stovka. Jednou z nich je třiatřicetiletá Alexandra Horká. Ještě před pár lety přitom tahala těžké pytle s moukou v pekárně a v noci pekla stovky chlebů. Dnes krotí tuny oceli na trati Posázavského pacifiku nebo Pražského Semmeringu. Jako introvertka našla v kabině vytoužený klid, ale jedna věc jí spolehlivě zvedá tlak: naprostá neukázněnost českých šoférů, uvedla pro server Novinky.cz, pro které se podělila o svůj příběh. 

Hazard na kolejích: „Hlava mi to nebere!“

Kdyby si Alexandra namontovala na čelo své lokomotivy kameru, mohla by z fleku zásobovat policii i internet neuvěřitelným materiálem. Nejvíce ji totiž šokuje to, co denně zažívá na železničních přejezdech. Jezdí totiž na trasách, kde často chybí závory a bezpečnost hlídá jen stopka. A realita? Řidiči na ni zkrátka kašlou.„Na tratích, kde jezdím, jsou přejezdy bez závor, jen se stopkou, kterou bohužel velká část řidičů ignoruje. Jedou, jakoby nic, vůbec to neřeší,“ kroutí hlavou mladá strojvedoucí.

Zatímco u zvěře, která jí občas skočí pod kola, lidsky chápe, že zvíře nemá rozum, u lidských hazardérů ztrácí pochopení. „U lidí mi to hlava nebere,“ říká otevřeně na adresu těch, kteří před rozjetým vlakem bud prudce zabrzdí na poslední chvíli, nebo se snaží trať prosvištět těsně před nárazníkem.

Od umělecké fotky přes Ambiente až k mašinám

Cesta Alexandry za řídicí pult přitom nebyla vůbec plánovaná. Původně vystudovala grafiku na umělecké průmyslovce, kde přičichla k analogové fotografii. Svět komerčního digitálu ji ale znechutil, a tak ze školy odešla. Následovalo drsné kolečko v gastronomii, včetně vyhlášených podniků sítě Ambiente. Nejvíc jí ale dala zabrat noční dřina v pekárně. „Člověk za tu noc upekl třeba tři sta čtyři sta chlebů. Jedete nonstop, taháte desítky kil mouky,“ vzpomíná na dobu, kdy z okna pekárny koukala na projíždějící vlaky z Masarykova nádraží, aniž by tušila, že brzy bude sedět uvnitř.

Její láska k focení železnice a starých motoráčků ji nakonec k drahám dovedla. Nejprve začala jako vlakvedoucí – kontrolovala jízdenky a starala se o lidi. Jenže neustálý sociální kontakt ji jako introvertku vyčerpával. Když přišla nabídka jít do kurzu na strojvedoucí, po počátečních pochybnostech na ni kývla.

Výcvik za desítky tisíc a brutální režim

Stát se mašinfírou není jen tak. Alexandru to stálo rok tvrdého studia bez volného času a nemalé peníze, které musela zaplatit jako samoplátce. Jen vstupní lékařské prohlídky a psychotesty stály čtrnáct tisíc korun. Dalších zhruba šedesát tisíc spolkly samotné kurzy. Předpisy, které musela našprtat, měly přes 500 stránek.

Dnes už má vše v malíčku a pracuje pro soukromého dopravce. To s sebou nese obrovskou výhodu – nemusí sloužit noční směny. Daň za to je ale extrémní ranní režim. Vstává už po třetí hodině ráno, aby ve čtvrt na pět mohla začít chystat a nahřívat vlak.

Takový životní styl samozřejmě totálně odrovná jakýkoliv sociální život. Zatímco její vrstevníci vyrážejí večer bavit se do barů, Alexandra už tahá roletu. „Přijala jsem skutečnost, že jsem v posteli dřív než moje babička, zvykla jsem si,“  glosuje s humorem svůj biorytmus. Chodit spát mezi osmou a devátou večer je pro ni zkrátka nutnost, aby byla ráno stoprocentně soustředěná.

Krvavá daň a klidná síla v ranní rose

Odvrácenou stranou ranních jízd, kdy projíždí probouzející se krajinou plnou srnek a lišek, jsou nevyhnutelné srážky se zvěří. I když se snaží předvídat a brzdit, stoprocentní úspěšnost zkrátka nemá. Bere to však pragmaticky. „Utěšuju se aspoň tím, že ta zvířata většinou zemřou hned, že netrpí,“ přiznává těžkou část profese.

 

 

 

 

View this post on Instagram

A post shared by Alexandra Horká (@skvelaholka)

 

Na druhou stranu si ale díky dráze vytrénovala neuvěřitelný vnitřní klid. Na železnici není prostor pro hysterii. Když začne v kabině něco blikat nebo pípat, musí se jednat s chladnou hlavou. Tento přístup si Alexandra přenesla i do běžného života, kde dříve reagovala mnohem impulzivněji.

A jak je na tom s financemi? Fyzicky náročné práce (jako občasné tahání dvacetikilových háků při spojování vagonů) se nebojí a výplata ji těší. Čistého si strojvedoucí podle jejích slov přijde na čtyřicet až šedesát tisíc korun, záleží na dopravci a zkušenostech. I když v srdci zůstává umělkyní a dál fotí železnici na svůj Instagram analogtrains, ranních výhledů z kabiny se teď rozhodně vzdát nechce. Svůj klid za pákami motoráčku, kde si občas počká na dobíhající cestující, by momentálně neměnila. „Mně stačí jezdit motoráčkem kolem srnek a jsem v pohodě, víc nepotřebuju,“ uzavírá s úsměvem.