foto: Yender Fonseca / Pexel/Historické nádražní hodiny pod skleněnou střechou
V rámci dějin to není zas tak dlouho, co používáme časová pásma a uznáváme nultý greenwichský poledník. Potřeba sjednotit čas se totiž objevila s rozvojem železnice v 19. století, když v každé stanici ukazovaly ručičky na hodinách jiné hodnoty.
Do 19. století byl v evropském čase chaos. Nejen napříč státy, ale i město od města se mohl čas lišit. Všichni byli zvyklí u sebe nosit kapesní hodiny a kdekoliv se zrovna nacházeli, museli si seřídit čas v pravé poledne. S nástupem průmyslové revoluce a rychlým rozvojem železnice ale začali být cestující i drážní zaměstnanci zmatení, v každé zastávce se totiž čas lišil. V momentě, kdy nejednotný čas začal být i nebezpečný kvůli většímu riziku nehod, bylo potřeba vymyslet lepší systém orientace v čase.
Nejdřív si jednotlivé stanice dávaly vědět o přesném čase pomocí praporků nebo zvukových signálů, později se přešlo na způsob pojízdného přesného času. Průvodčí v prvním spoji dne znal ten jediný správný čas na dané dráze a sděloval ho ve všech stanicích po cestě. Tato metoda byla postupně nahrazena telegrafem. Díky němu měli všichni na dráze informaci o přesném čase, stále ale neměli jasno ve větších stanicích, kde se setkávalo více tratí. Kromě se železniční čas mnohdy lišil od toho okolního, který udávaly třeba hodiny náměstí.
Psali jsme
V Anglii to všechno začalo s horníky a dřevěnými kolejemi v 15. století. Od nich se přes parní lokomotivy dostali až k moderním…
Greenwichský poledník neboli pařížský čas se zpožděním
Poprvé se k radikální změně v tomto směru uchýlili Britové. V roce 1880 uzákonili takzvaný greenwichský čas jako jediný platný na celém britském území, určovala ho observatoř v Greenwichi na jihovýchodě Londýna. O čtyři roky později Spojené státy pořádaly mezinárodní konferenci k projednání zavedení časových pásem, s použitím greenwichského poledníku jako základního.
Na unifikaci času se shodla naprostá většina z 26 zúčastněných států. Jedním z mála odpůrců byla Francie, tou dobou velký rival Velké Británie. Greenwichský poledník uznala jako nultý až v roce 1911, ani tehdy však nepoužívala pojem Greenwich. Místo toho se uchýlila k méně elegantnímu označení „pařížský hlavní čas zpožděný o 9 minut a 21 sekund“. Kdo se ve francouzštině trochu orientuje, ví, že Francouzi nezřídka volí složitá řešení na úkor těch nudných, jednoduchých, typicky v číslovkách.
Na našem území, v tehdejším Rakousko-Uhersku, se jednotný čas pro železnici zavedl v roce 1891, tehdy dostal dnešní označení středoevropský, SEČ. V Budapešti se čas musel posunout o 16 zpátky, v Praze naopak o 2 minuty dopředu.
„Vynálezce“ časových pásem a letní čas jako nouzové řešení
Poprvé s myšlenkou unifikace času a zavedení časových pásem přišel skotský inženýr Sandford Fleming. Právě on navrhl stanovení nultého greenwichského poledníku, od kterého by se odvíjelo 24 časových pásem po 15 stupních zeměpisné délky. Toto řešení používáme víceméně dodnes, jen nám k němu přibylo dělení času na letní a zimní.
Posledně zmíněná inovace byla zavedena během první světové války, když bylo nutné šetřit všude možně. Energie jako uhlí nebo plyn byly extrémně drahé, a tak se přešlo na řešení v podobě posouvání ručiček na hodinách. Letní dny se díky tomu o hodinu prodloužily a večer bylo potřeba méně svítit. Po válce se sice od letního času ustoupilo, různě po Evropě se ale střídavě znovu zaváděl. V Československu se čas opět střídal od roku 1979 a od roku 1996 se v rámci EU střídá letní a zimní čas plošně.
Dnes se státy Unie opět dohadují o zavedení jednotného času, a ačkoliv víceméně panuje shoda v tom, že by se čas střídat neměl, větší problém je vybrat ten jeden „správný“. Jedno by ale mělo být jasné. Ať se v Bruselu nakonec dohodnou jakkoliv, provoz na železnici by to už ohrozit nemělo.
Zdroj: 100+1 zahraniční zajímavost, Česká astronomická společnost