Od obří tankové bitvy k vagónům visícím z mostu. Jak skončil nacistický vlak u Jihlavy

Na sklonku války udeřili čeští partyzáni na stěžejní tepnu německého zásobování. Sabotáž u Helenína přinesla jednu z nejničivějších akcí českého odboje, která hluboce zasáhla německou armádu a zapsala se nesmazatelnou stopou do paměti regionu.

Německo ztrácí dech

Rok 1945 se pomalu přehupuje do své druhé třetiny a my se nacházíme v Protektorátu Čechy a Morava, který je stále pod kontrolou sil nacistického Německa. Je to již přibližně půl roku od zahájení Karpatsko-dukelské operace, která se stala klíčem pro následný postup 1. československého armádního sboru a Rudé armády na slovenské území. Samotné Německo je již pouhopouhým stínem svého minulého já. Je to již více než 2 roky od slavné bitvy u Stalingradu, ve které sovětské síly uštědřily Německu drtivou porážku a získaly iniciativu na svou stranu. Nepříznivou situaci se v létě roku 1943 pokusili Němci zvrátit během bitvy v Kurském oblouku.

Když se jim však ani v tomto střetu, jehož součástí byla i největší tanková bitva všech dob u vesnice Prochorovka, nepodaří zvítězit, je jasné, že pangermánský sen nacistických pohlavárů je odsouzen k zatracení. Od tohoto okamžiku začne nacistický režim poměrně strmě ustupovat ze slávy. Lehce nabyl, lehce pozbyl, praví ono moudré a všem lidem dobře známé přísloví. V případě nacistického Německa to však platí dvojnásob. Zmíněný pro Němce nezastavitelný postup Rudé armády je doprovázen dalšími bolavými ranami. V létě roku 1943 je zahájena operace Husky, známější jako vylodění spojeneckých vojsk na Sicílii. Tu do značné míry usnadní dohoda o spolupráci mezi Spojenci a sicilskou mafií.

Kromě italského tažení navíc Spojenci v čele s Američany naplánují a uskuteční v Evropě i další akce. V červnu roku 1944 dojde k vylodění spojeneckých vojsk ve francouzské Normandii. Navzdory vysokým ztrátám se Spojencům poměrně rychle podaří postoupit hlouběji do francouzského vnitrozemí. V tuto chvíli je všem objektivním pozorovatelům jasné, že je válka pro Německo prohraná. Tyto úspěchy vcelku pochopitelně dodají kuráž národním odbojovým organizacím ke zintenzivnění svých sabotážních akcí. Nejinak je tomu i v Protektorátu Čechy a Morava, kde se odboj, který byl v roce 1942 prakticky rozprášen zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, opět probírá k životu.

Rozmach partyzánského hnutí v protektorátu

V roce 1944 dochází ke zintenzivnění partyzánských akcí na území protektorátu. Partyzánské skupiny, jejichž řady budou rozšiřovány o vojáky vycvičené pro tyto účely v zahraničí, se budou často uchylovat do zalesněných pahorkatých oblastí, které jsou pro jejich působení ideální. Není překvapením, že jedním z nejvýznamnějších partyzánských středisek bude Vysočina protkaná Českomoravskou vrchovinou. Aktivitám partyzánů v této oblasti bude napomáhat i úspěšná snaha o navazování kontaktu s pracovníky především v železničním a lesnickém průmyslu. Právě železnice se stane jedním z hlavních cílů partyzánských akcí.

Jejich útoky zaměřené na ničení infrastruktury klíčové pro německé zásobování měly kromě strategického i nemalý psychologický význam. Zde je však třeba si připomenout i temnou stránku působení partyzánského hnutí v Čechách a na Moravě. Kromě skutečně smysluplných akcí se některé samozvané partyzánské skupiny na konci války začínají stále častěji uchylovat k agresivním akcím vůči civilnímu německému obyvatelstvu žijícímu na území protektorátu. Není náhodou, že se do těchto akcí, nelišících se příliš od německých represí proti českému civilnímu obyvatelstvu, často zapojují lidé, kteří s nacistickým režimem během války nějak kolaborovali a tímto „hrdinstvím“ usilují o vyleštění své reputace.

Je smutnou skutečností, že toto řádění, jemuž nezřídka padaly za oběť ženy a děti, nebylo po válce nijak systematicky vyšetřováno. Ba naopak, jen předznamenalo poválečné směřování republiky, která se rozhodla proti Němcům uplatnit princip kolektivní viny posvěcený z ciziny se navrátivším prezidentem Edvardem Benešem, jenž zvěrstva páchaná na německém civilním obyvatelstvu posvětil a následně zemi odevzdal do rukou komunistů. Takové chování se dá pochopit u civilního obyvatelstva, jež bylo řadu let tyranizováno německými represivními složkami, a nyní cítí, že má právo se pomstít. U člověka, který se o okupaci některými svými rozhodnutími přičinil a následně strávil válku v britském exilu, je takové chování jen obtížně racionálně pochopitelné.

Sověti v čele partyzánů

My se však vraťme zpět na Vysočinu, kde si skupina místních partyzánů vytyčuje smělý cíl, jehož naplnění by se nesmazatelnou stopou zapsalo do dějin. Jedním z oddílů působících ve vysočinských lesích je oddíl Jermak, jehož páteř tvoří sovětští vojáci doplnění o české odbojáře. Tato skupina se skládá z několika podskupin, mezi něž patří i ta, jež nese název Jermak-Tyl.  Oddíl Jermak působí na území protektorátu od podzimu roku 1944 pod vedením Nikolaje Ivanoviče Dmitrijeva. Po jeho smrti v přestřelce s gestapem na konci února roku 1945 převezme vedení oddílu Maxim Fedorovič Petrovskij. Od jara roku 1945 začne oddíl provádět systematické údery na železniční síť.

Kromě Vysočiny bude provádět oddíl své rychlé a koordinované výpady i na Vyškovsku, Prostějovsku či Olomoucku. Jedná se však o útoky spíše nižšího až středního lokálního významu. Na opravdu velkou akci oddíl stále čeká. Vedení oddílu si totiž velmi dobře uvědomuje, že k provedení zásadní akce vysokého významu je nezbytné nejprve načerpat bojové zkušenosti skrze uskutečňování menších lokálních operací. Změnu přinese až březen roku 1945, během něhož vedení oddílu dospěje k názoru, že je skupina připravena k provedení skutečně zásadní akce. Nyní zbývá jen zvolit cíl, celou operaci naplánovat a zavelet k útoku.

Přerušení stěžejní zásobovací trasy

Zvažována je celá řada lokalit, nicméně konečný verdikt zní jasně. Sabotážní akce má být provedena na železničním mostu u Helenína, nacházejícího se jen asi 3 km východně od Jihlavy. Důvodů pro volbu tohoto strategického cíle je hned několik. Tím nejzásadnějším je jeho poloha na důležité železniční trati Plzeň – České Budějovice – Jihlava – Brno, která je stěžejní pro německou logistiku. Zásadní roli hraje i jistá izolovanost cíle, umožňující provedení sabotáže bez okamžitého odhalení.  Útok tak může usilovat nejen o „pouhé“ dočasné znemožnění dopravy na úseku mezi Jihlavou a Třebíčí, ale také o zapříčinění nehody při průjezdu nic netušícího vlaku.

K provedení akce bude vybráno 5 členů již zmíněné skupiny Jermak-Tyl pod vedením Michaila Barjačného. Úzká spolupráce s civilním obyvatelstvem navíc umožní přepravení výbušnin k mostu 2 dny před samotným útokem. Zmíněná pětičlenná skupina se následně vydává na cestu. Mají štěstí. Po cestě potkají hajného, kterého přimějí ke spolupráci. Hajný skupině, jejíž členy bude později popisovat jako rusky se dorozumívající vojáky v sovětských uniformách mluvící jen lámanou češtinou, ukáže cestu k místu, kde se má sabotážní akce odehrát. V pozdních večerních hodinách 10. dubna 1945 skutečně dorazí skupina sovětských vojáků, schovávajících se pod roušku noci, k železničnímu mostu u vesnice Helenín.

K jejich příjemnému překvapení skutečně partyzáni naleznou výbušniny nezbytné k provedení akce na předem stanoveném místě. Pak už to jde ráz naráz. Partyzáni bleskově nainstalují na most výbušniny, které následně odpálí. Výsledek je přesně takový, v jaký doufali. Při pohledu z kolejí nejsou na mostě na první pohled následky exploze téměř vůbec patrné. Až detailnější průzkum odhalí poškození nosné části mostu, které nevyhnutelně musí zapříčinit zřícení této umělé stavby v případě jejího zatížení. Několik desítek minut poté, co je dílo zkázy dokonáno, vyráží ze stanice Jihlava nic netušící německý transportní vlak s celkem 12 vagóny.

Německou odpověď pocítili civilisté

Transport převážející jednotky Wehrmachtu za několik minut mine obec Helenín a strojvedoucí před sebou uvidí pravotočivý oblouk, jehož nedílnou součástí je přibližně 50 metrů dlouhý železniční most přes řeku Jihlavu postavený v roce 1886. Uběhne jen několik desítek sekund, než lokomotiva na vlak najede. Zprvu se neděje nic divného. V tom se však ozve podivný zvuk a lokomotiva se začne místo dopředu pohybovat směrem dolů. Strojvedoucí nestihne ani vykouknout z okna, aby se dozvěděl, co ránu podezřele připomínající selhání materiálu způsobilo. Lokomotivu bude následovat na její cestě do koryta řeky Jihlavy i 5 vagónů. Další 2 vozy zůstanou z mostu viset, ostatní vykolejí.

Krajinou nikoho se po hrozivé ráně způsobené pádem části soupravy začne rozléhat neutuchající křik německých vojáků, z nichž řada zůstane zaklíněna v havarovaných vozech na dně řeky Jihlavy. Následky tohoto úspěšného partyzánského útoku jsou devastující. O život přijde 65 vojáků, dalších nejméně 124 bude zraněno. Ačkoli prvotní zprávy budou naznačovat, že se doba nutná pro opravu mostu bude pohybovat v řádu dnů, plný provoz nebude na trati do konce války obnoven. Téměř okamžitě po zjištění incidentu zahájí německé úřady vyšetřování. Německé bezpečnostní složky zatknou a následně podrobí výslechům doprovázeným mučením několik civilistů především z řad zaměstnanců Českomoravských drah.

Zničení železničního mostu u Helenína je dodnes vnímáno jako jedna z největších sabotážních akcí provedených českým odbojem během 2. světové války. Kromě nemalých lidských a materiálních škod bude mít akce i značný psychologický význam. Na rozdíl od celé řady jiných partyzánských akcí je sabotáž železničního mostu u Helenína dodnes považována za vojensky opodstatněnou, a především velmi efektivně provedenou. Tato akce zároveň povede k posílení pozice partyzánského oddílu Jermak, jehož řady se následně značně rozšíří. To mu umožní rozšířit své aktivity do dalších částí protektorátu. Kromě dalších železničních sabotáží provedou členové Jermaku i sérii akcí individuálního teroru, jejichž cílem budou kromě Němců i Češi aktivně kolaborující s nacistickým režimem.