Obří lež a spiknutí, vláda neměla potuchy. Šílená akce fanatiků, ze které dodnes mrazí

„Dnešní noc je jiná. Cítí to všichni. Dnes se stane něco, co změní svět.“ Přesně těmito slovy popisují dokumenty napětí z 18. září 1931. Stačilo pár vojáků Kuantungské armády, svit měsíce a tajemný „balíček” položený na koleje u Mukdenu.

Dějiny někdy mění velké bitvy a slavná rozhodnutí, jindy stačí nenápadná či smyšlená událost, které si v daný moment téměř nikdo nevšimne. Právě takový byl i Mukdenský incident, který spustil řetězec událostí vedoucích k nejkrvavějšímu konfliktu v lidských dějinách.

Japonsko touží po surovinové soběstačnosti

Na začátku našeho příběhu se nacházíme v již značně militantním Japonsku na přelomu 20. a 30. let 20. století. V posledních několika desítkách let prošlo Japonsko mohutnou proměnou, která v historii země nemá obdoby. Z feudálního uzavřeného státu se díky extrémně rychlé a úspěšné industrializaci stala regionální velmoc. Své dominantní pozice využije Japonsko k rozšíření svého území. Japonskému vpádu padne za oběť v roce 1895 Tchaj-wan a o 15 let později i Korea. Jediným neduhem, který brzdí další japonský rozmach, je kritický nedostatek surovin (pozn.: především uhlí, železa a ropy). Tomuto problému se rozhodne Japonsko čelit poměrně prostým způsobem, který přesně vystihuje ono slavné přísloví o Mohamedovi a hoře.

„Když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře“, pravil již na konci 16. století slavný anglický filosof, vzdělanec a politik Francis Bacon. V roli Mohammeda ovšem vystupuje v našem příběhu Japonsko a v pozici hory se nacházejí nerostné suroviny. Japonské špičky, mezi nimiž roste vliv armády každým dnem, se tak pod heslem „expanze je nutná pro přežití národa“ rozhodují schválit další vojenské výpady, které mají zemi zajistit kýženou surovinou soběstačnost. V Japonsku si kromě nejvyššího vojenského velení udržují poměrně značný vliv i jednotlivé armády. Mezi ty nejvýznamnější patří Kuantungská armáda umístěná v pevninské části Asie.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Japonsko velmi tvrdě zasáhne Velká hospodářská krize vypuknuvší v roce 1929 po onom nechvalně proslulém krachu na newyorské burze. To však japonské expanzivní cíle nikterak neohrozí, spíše naopak. Japonským špičkám se totiž nastalého úpadku podaří dokonale využít. Jak to již bývá, v době nejistoty a krize nabírají radikální řešení na popularitě. Nejinak je tomu i v případě Japonska. Za cíl pro onu zmiňovanou invazi je vcelku logicky zvolena čínská provincie Mandžusko, jež je nejen nesmírně bohaté na nerostné suroviny, ale zároveň geograficky poměrně blízké. Nespornou výhodou je aktuální napjatá vnitropolitická situace v Číně, která prakticky znemožňuje jakýkoli sofistikovaný odpor.

Čína již od roku 1927 prochází neutuchající občanskou válkou, která proti sobě postavila nacionalisticky smýšlející část populace sdruženou ve straně Kuomintang pod vedením generála Čankajška a komunisty usilující o změnu vládnoucího režimu. Nevraživost mezi znepřátelenými stranami naprosto znemožňuje jakoukoli přípravu na japonský útok, který se zdá být každým dnem nevyhnutelnějším. Ani to však nepřiměje nacionalisty a komunisty alespoň dočasně zakopat válečnou sekeru a postavit se společnému nepříteli. Bohužel pro Čínu si znepřátelené strany naplno uvědomí vážnost situace, až když bude příliš pozdě.

Japonsko váhá

Ale nepředbíhejme. Je rok 1931 a japonské armádní špičky stále váhají, zda dát zelenou chystanému vpádu do Mandžuska. Kromě zajištění nezbytných surovina má Mandžusko sloužit jako jakási nárazníková zóna pro případ války se Sovětským svazem. To si uvědomuje především nám již známá Kuantungská armáda, která se snaží všemi prostředky přimět opatrné centrální velení ke schválení operace. Její pozici posilují stále častější incidenty a provokace mezi japonskou a čínskou armádou. Ty se velmi často týkají železnice, která je především pro japonský způsob vedení války zcela zásadní.

Japonsko ve své armádní doktríně totiž hledí na železnici nejen jako na klíčový prostředek zajišťující efektivní zásobování a rychlý transport armádních sil, ale především jako na stěžejní oporu pro udržení moci v okupovaných oblastech. Vzhledem k rozsahu okupovaných území budou totiž Japonci koncentrovat svou okupační moc především ve strategicky významných oblastech, zatímco zbytek území ponechají „svému osudu“. Železnice bude sloužit jako klíč pro zajištění spojení a komunikace mezi jednotlivými centry okupační moci. Na její ochraně před útoky partyzánů tak bude bez nadsázky záviset japonská schopnost udržet si v okupovaných oblastech kontrolu. Tento model tzv. politiky klece bude uplatňován později především při okupaci Číny.

Rebelie Kuantungské armády

Dny plynou a Kuantungská armáda stále nedostává schválení k provedení úderu na Mandžusko. Mezi většinově mladými a velmi nacionalisticky smýšlejícími veliteli začíná růst napětí a obavy, zda se Tokio nerozhodne z plánované operace, jejímž cílem je připravit Japonsko na skutečnou válku, vycouvat. Velení Kuantungské armády se tedy nakonec rozhodne využít svého výsadního postavení, které armádě dodává značnou míru autonomie a začne jednat na vlastní pěst. Narychlo je naplánován zinscenovaný incident, který má vypadat jako čínský útok na japonskou železnici nedaleko města Mukden (pozn.: dnešní Šen-jang). To má být záminka pro již připravený útok.

Plán následně počítá s bleskovou invazí Kuantungské armády, která přinese první významné úspěchy dříve, než stihne centrální velení armády v Tokiu jakkoli reagovat. Je pozdní večer 18. září 1931 a ve vzduchu je cítit všudypřítomné napětí. Již několikátým měsícem hledí vojáci Kuantungské armády na rozsáhlé oblasti Mandžuska z bezprostřední blízkosti, avšak kýžené svolení k jejich obsazení je stále v nedohlednu. Dnešní noc je však jiná. Cítí to všichni. Dnes se stane něco, co přepíše dějiny. Něco, co změní svět. Něco, co již nikdy nepůjde vzít zpátky. Za svitu měsíce se skupina vojáků přiblíží ke kolejím vedoucím směrem k městu Mukden a cosi na ně nainstaluje. Nic se však neděje. Čas běží.

Že by je snad jejich instinkty opět zklamaly? Že by dnešek měl být jen dalším z mnoha nekonečných dní plných čekání, naděje, napětí a nejistoty? Asi tomu tak bude. Třeba ta skupinka nic nenainstalovala a jen kontrolovala stav kolejí. Tyto nekonečné úvahy, sužující vojáky snažící se alespoň na chvíli zamhouřit oči, však naruší slabá rána. To už zní táborem sirény signalizující poplach. Jen málokdo si uvědomuje, že to, po čem většina Kuantungské armády toužila, je tady. Vpád do Mandžuska je realitou. O několik hodin později bude před japonskými silami kapitulovat Mukden. Má to však jeden drobný háček. V Tokiu nemají ani potuchy o tom, co přesně se chystá.

Plnohodnotná invaze

Pak už to jde ráz naráz. Akce Kuantungské armády se rychle rozšíří na oblast celého Mandžuska. Čína totálně nepřipravená na válku s Japonci není schopna útoku smysluplně čelit. Čínské síly v oblasti jsou navíc značně roztroušené, takže pro lépe vyzbrojené Japonce není problém je izolovat a postupně eliminovat. Mimořádně rychlý postup povzbudí i centrální vedení japonské armády. Japonsko obviní Čínu ze sabotáže a z cíleného poškození japonské železnice a deklaruje, že obsazení Mandžuska je nezbytné pro zajištění bezpečnosti země. Z hlediska vojenského je tato akce fenomenálním úspěchem. Na konci února roku 1932 je po všem.

Po necelém půlroku bojů je vyhlášeno formálně nezávislé Mandžusko, v jehož čele stane císař Pchu-i, který byl shodou okolností zároveň posledním čínským císařem před jeho svržením a nastolením republiky v roce 1912. Fakticky je ale Mandžusko loutkovým státem, který plní vše, co mu Japonsko nařídí. Ačkoli bude japonská propaganda vykreslovat Mandžusko jako multietnický stát, kde spolu žijí v harmonii nejrůznější národy, realita bude zcela jiná. Místní obyvatelé budou čelit tvrdým represím a nesvobodě. Není překvapením, že většina států světa odmítne existenci nezávislého Mandžuska podpořit. Mezi země, jež naopak samostatné Mandžusko uznají, bude patřit vcelku nepřekvapivě Itálie či Německo.

 

Existenci nezávislého Mandžuska odmítne uznat i Společnost národů, která japonskou invazi odsoudí, ale žádné konkrétní kroky proti ní nepodnikne. V reakci na odmítavé stanovisko Společnosti národů se z ní Japonsko rozhodne vystoupit. V reakci na vznik Mandžuska formuloval americký ministr zahraničí Henry L. Stimson tzv. Stimsonovu doktrínu, která stanoví zásadu mezinárodního práva, podle níž státy nesmí právně uznat územní zisky nebo změny hranic dosažené silou, porušením mezinárodních smluv nebo agresí. K žádným dalším významným krokům spojeným s přímými dopady na Japonsko se však mezinárodní společenství nezmůže.

Vzestup a pád Japonska

Obsazení Mandžuska se ukáže býti klíčové pro další japonské akce v oblasti jihovýchodní Asie a Pacifiku. Jen stěží si je možné představit, že by Japonsko bylo schopné dosáhnout v následujících letech takových vojenských úspěchů, kdyby trpělo surovinovou nesoběstačností. Mandžusko se navíc stane opěrným bodem pro invazi do Číny, ke které se Japonsko odhodlá v roce 1937. V roce 1936 sice v důsledku blížícího se japonského vpádu komunisté a nacionalisté přeruší občanskou válku, ale japonskou agresi Čína odvrátit nedokáže. Japonci sice nikdy nebudou kontrolovat celou Čínu, ale vystačí si s kontrolou nad klíčovými centry, která propojí železnicí. Ta bude častým cílem čínských partyzánů.

Mukdenský incident je dodnes považován mnohými odborníky za počátek japonských invazivních snah v jihovýchodní Asii a Pacifiku. Iniciativu si Japonci udrží až do bitvy u Midway v roce 1942, v níž uštědří americké námořnictvo Japoncům drtivou porážku. Ztrátu 4 letadlových lodí, téměř 250 letadel a 1 těžkého křižníku se Japonsku do konce války nepodaří zcela nahradit. Od tohoto zlomového okamžiku budou Japonci po zbytek války už spíše jen vyklízet dříve nabyté pozice. Definitivní zlom v japonském odporu přinese až rozhodnutí o svržení jaderných pum na města Hirošima a Nagasaki v srpnu roku 1945.