Nacistická plundrovací mašinérie, po válce ji plenili Američané: Příběh Zlatého vlaku

Vlak plný zlata, šperků, obrazů i lidských osudů. Na jaře 1945 se nacisté pokusili odvézt z Maďarska obrovský poklad uloupený obětem holokaustu. Jeho příběh však skončil jinak, než plánovali.

Německý úpadek

Rok 1944 se pomalu ale jistě chýlí ke svému konci a situace na bojištích 2. světové války se pro německý nacistický režim nevyvíjí vůbec dobře. Je to již více než 2 roky od konce bitvy u Stalingradu, která dočista změnila dynamiku konfliktu mezi nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem. Německá vojska zahájila operaci Barbarossa v červnu roku 1941. Cílem invaze bylo dobytí Sovětského svazu, ovládnutí jeho rozsáhlých nalezišť nerostných surovin, a především vymazání největšího ideologického nepřítele z povrchu zemského. Zpočátku německá vojska úspěšně postupují, jelikož svou invazí zachytí Sověty dokonale nepřipravené. Vždyť již v říjnu roku 1941 budou stát jednotky Wehrmachtu před branami Moskvy.

Scénář, který snad bude překonávat i ty nejambicióznější sny Adolfa Hitlera, však nebude mít věčného trvání. Série nešťastných strategických rozhodnutí, sovětská mobilizace, přeskupení a dovyzbrojení sil za pomoci spojenců (pozn.: především Američanů a Britů) i nesmírně tuhá zima německý optimismus přibrzdí. Nejenže se Němcům nepodaří dobýt Moskvu, ale zároveň utrpí o několik měsíců později nesmírně bolestivou porážku v bitvě u Stalingradu. Tato bitva, která potrvá od července 1942 do února 1943 způsobí Wehrmachtu veliké ztráty, ze kterých se již nedokáže vzpamatovat. Těžké ztráty samozřejmě utrpí i Sověti. Ti je ovšem budou schopni, i díky již zmíněné pomoci spojenců, mnohem lépe kompenzovat.

Situace v Itálii

Další tvrdou ránu utrpí Němci v létě roku 1943, kdy se v Kurském oblouku neúspěšně pokusí otočit dynamiku konfliktu zpět na svou stranu. Aby toho nebylo málo, v témže období zahájí spojenecká vojska operaci Husky, v rámci níž se jim díky úzké spolupráci s místní mafií podaří úspěšně vylodit na Sicílii. Nepotrvá dlouho a spojenecké síly v čele s Američany ovládnou Sicílii a vstoupí na Apeninský poloostrov. To dodá odvahu italskému králi Viktoru Emanuelovi III., který nechá zatknout Hitlerova blízkého spojence Benita Mussoliniho poté, co mu Velká fašistická rada (pozn.: nejvyšší orgán tehdejšího italského fašistického režimu) vyjádří nedůvěru. Hitler je tak nucen jednat. Do Itálie se musí přemístit část německých jednotek, kterým se podaří osvobodit Mussoliniho.

V severní a střední Itálii vznikne nový loutkový stát, v jehož čele stane opět Mussolini. Král uprchne na jih země, který již kontrolují spojenci. Německo vybuduje v Itálii velmi silné obranné linie, jejichž prolomení bude pro spojence skutečným oříškem. Toto rozhodnutí však bude vázat značné množství německých sil, které budou vcelku logicky chybět jinde, především pak právě na východní frontě. Na té získají Sověti poměrně jasnou převahu a Němcům nezbyde nic než vyklízet dříve nabyté pozice. Situace se pro Němce ještě zhorší v červnu roku 1944, kdy se spojenecké síly vylodí v Normandii. Toto vytvoření další nové fronty je pro Německo pomyslným posledním hřebíčkem do rakve.

Sověti se blíží k Budapešti

V listopadu roku 1943 je osvobozen Kyjev, v lednu roku 1944 je prolomena německá 972 dny dlouhá blokáda Leningradu, v červenci roku 1944 je osvobozen Minsk a v září téhož roku dochází k osvobození Tallinnu. V témže měsíci je navíc zahájena nesmírně obtížná Karpatsko-dukelská operace, jejímž cílem je prolomit německé pozice na polsko-slovenském pomezí. Na podzim roku 1944 vstoupí Sověti i na území Maďarska, které je však blízkým Hitlerovým spojencem. V prosinci tohoto roku se spojenecká vojska přiblíží k Budapešti. Pád Maďarska se jeví býti nevyhnutelným. To je ovšem problémem pro představitele proněmeckého maďarského režimu, kteří vědí, co je čeká v případě dopadení Sověty.

I proto začínají nejvyšší maďarské špičky opatrně sondovat možnost uzavření separátního míru. Tato informace se však bohužel pro ně velmi rychle dostane k německému vůdci Adolfu Hitlerovi. Ten si je vědom, že ztráta dalšího spojence by byla pro Německo kritická. Rozhoduje se  postupovat podobně jako v nám již známém italském případě. Hitler spustí operaci Margarethe, která povede k obsazení klíčových strategických bodů Maďarska Wehrmachtem. Ačkoli je suverenita maďarského státu formálně zachována, Německo získá zásadní vliv na fungování maďarské politiky. Německá okupace se dotkne zásadním způsobem i vnitrostátního fungování Maďarska.

Ačkoli je Maďarsko od samého počátku války poměrně blízkým spojencem nacistického Německa, jejich vnitrostátní politika se v některých stěžejních otázkách částečně rozchází. Právě to je důvodem toho, že v Maďarsku žije na počátku roku 1944 jedna z nejsilnějších židovských komunit v celé Evropě. Ačkoli Židé v Maďarsku čelí perzekuci, diskriminaci a nuceným pracím, antisemitský režim Miklóse Horthyho je chrání před masovou deportací do vyhlazovacích táborů. Kromě morálních důvodů bude na tuto problematiku pomýšlet Maďarsko i pragmaticky. Tamní vedení si totiž uvědomuje nedobrou situaci na bojištích a chce si zachovat alespoň částečně tvář před spojenci pro již zmíněná tajná mírová jednání.

Německé řádění v Maďarsku

Tento přístup se však dočista změní po zahájení okupace Maďarska německými vojsky v březnu roku 1944. Maďarská židovská komunita čítající asi 770 000 osob se stane ze dne na den lovnou zvěří brutální německé mašinérie. Již v květnu roku 1944 začne první vlna deportací. Nacisté budou postupovat vražedným tempem. Za pomoci místních úřadů a maďarské železniční společnosti MÁV budou denně z maďarských nádraží odjíždět vlaky plné bezmocných Židů do vyhlazovacích táborů, především pak do tábora Auschwitz-Birkenau. Za přibližně 8 týdnů bude v rámci tohoto genocidního logisticky nesmírně obtížného programu deportováno asi 437 000 Židů, což byla více než polovina tehdejší maďarské židovské komunity.

Před nástupem do vlaků smrti jsou Židé nuceni odevzdávat úřadům veškeré své cennosti včetně šperků, uměleckých děl, nábytku, hotovosti i těch nejosobnějších předmětů. V Budapešti je tak nacisty poměrně rychle shromážděn poklad nedozírné hodnoty. Toho si je nacistický aparát velmi dobře vědom. Když německé velení na podzim roku 1944 obdrží zprávy, že vstup Rudé armády do Maďarska je otázkou dnů, maximálně týdnů, rozhodují se nacisté jednat. Obávají se totiž, že by nashromážděné cennosti mohly padnout do rukou rudoarmějců, nebo že by mohly být během bojů dokonce zničeny. Záhy tak vzniká plán, jehož cílem je převézt nehodnotnější předměty, jež nacisté ukradli maďarským Židům, do bezpečí.

Vládní aparát spravující konfiskovaný židovský majetek pod vedením Árpáda Todliho provede rychlou inventarizaci, v rámci níž vytipuje a shromáždí předměty vhodné k přepravě pryč z Maďarska. Následně je vypraven vlak, který dostane přízvisko „zlatý“, odkazující na nesmírnou hodnotu převážených předmětů. Samotný vlak bude sestávat z neuvěřitelných 46 vozů. Na palubě bude asi 213 osob. Mezi ně budou patřit vojáci, jimž je svěřena ochrana vlaku, úředníci, obsluha vlaku i poměrně početná skupina horníků určená pro případné zakopání pokladu v Alpách. Poklad bude přepravován ve 24 vozech. Dalších 15 vozů bude sloužit pro personál, skladování zásob i ochranu vlaku. Zbylých 7 vozů je pak vyhrazeno pro již zmíněnou skupinu horníků.

Osud zlatého vlaku

Poté co vlak naloží veškerý potřebný náklad (pozn.: bude kvůli tomu muset projet prakticky celé Maďarsko), do něhož budou patřit drahé šperky, luxusní nábytek, drahé kovy a mnoho uměleckých děl včetně asi 1 100 obrazů, se vydá směrem k rakousko-maďarským hranicím. Cesta však bude pomalá, jelikož bude komplikována kritickým stavem maďarské železniční infrastruktury i logistickými problémy včetně problémů s dodávkami uhlí a vody. Postupně se však vlaku podaří dorazit na rakousko-maďarské pomezí. Zde vlak zastaví na dlouhé 92 dny a nám již dobře známý Árpád Todli zde nařídí detailní inventarizaci převáženého pokladu, jelikož inventarizace v Maďarsku probíhala ve značně zrychleném režimu.

V březnu roku 1945 se dá vlak opět do pohybu. Spíše než o koordinovaný přesun přes Rakousko, které je od roku 1938 součástí Německé říše, se však jedná o úprk před postupující frontovou linií. Ten však nemůže trvat věčně, zvlášť když se fronta přibližuje z obou stran. Není tedy velkým překvapením, že vlak v květnu roku 1945 nedaleko Wefenu asi 60 kilometrů jižně od Salzburgu objeví americké jednotky. Posádce vlaku se však podaří část pokladu před dopadením kamsi ukrýt. Když Američané vlak objeví, s překvapením zjišťují, že se nejedná o obyčejný vojenský transport. Na palubě vlaku nalézají předměty nedozírné finanční i kulturní hodnoty. Navzdory existujícím Todliho precizním záznamům dospějí Američané k závěru, že není možné majetek spolehlivě navrátit původním majitelům.

 Ačkoli oficiální spojenecká politika předpokládá ochranu nalezeného majetku a jeho navrácení původním vlastníkům, někteří američtí velitelé se rozhodnou přistoupit k problému po svém. Značná část majetku je prohlášena za neidentifikovatelnou a následně rozebrána některými důstojníky. Ti ji následně prodají, nebo využijí tento nově nabytý majetek k vybavení svých kanceláří v okupovaném Rakousku. Příběh zlatého vlaku se ocitne po nějaký čas v zapomnění. Znovu otevřen je až americkým prezidentem Billem Clintonem, který ustanoví komisi, jež má případ zlatého vlaku vyšetřit. Komise potvrdí americké pochybení a následovat budou žaloby přeživších holokaust a jejich potomků. Kauza dospěje k rozuzlení v roce 2005, kdy dojde k finančnímu vyrovnání mezi vládou USA a poškozenými.