foto: Wikimedia Commons CC BY-SA 2.0/Viadukt Gorgopotamos
V listopadu 1942 zasáhli britští výsadkáři a řečtí partyzáni jednu z klíčových železničních tepen Osy. Operace Harling, cílící na zničení viaduktu Gorgopotamos, se zařadila mezi nejúspěšnější sabotážní akce 2. světové války.
Německo na vrcholu moci
Je parné léto roku 1942. Za poslední tři roky válečné útrapy změnily Evropu k nepoznání a nic nenaznačuje, že by ponurá temnota války měla v nejbližších měsících a létech Evropu a vlastně celý svět opustit. Právě naopak. Nacistická válečná mašinérie je na vrcholu své moci. U nohou jí leží prakticky celá kontinentální Evropa. Po neúspěšném pokusu o dobytí Moskvy na přelomu let 1941 a 1942 se rozhoduje Hitler přes nesouhlas svých nejvyšších generálů, kteří upřednostňovali dobytí Moskvy, přesměrovat svou pozornost na východní frontě jinam. Na přelomu června a července je spuštěna rozsáhlá operace cílící na obsazení kavkazských ropných polí, a také průmyslového města Stalingrad. O tom, jak těžce jednotky Wehrmachtu u tohoto města ležícího na řece Volze narazí, nemá velení armády sebemenší potuchy.
Válku ovšem nevede Německo jen v Evropě. Z evropského pohledu se mimořádně důležitým ukáže být dění v severní Africe. Válka o ni se rozběhne naplno v létě roku 1940 poté, co Itálie vyhlásí válku Velké Británii. Centrem italské moci v severní Africe je Libye, kterou Italové získali na skomírající Osmanské říši v rámci italsko-turecké války probíhající mezi lety 1911 a 1912. Není těžké uhodnout, kam se bude ubírat britská pozornost. Britské jednotky podniknou z Egypta (pozn.: v něm si navzdory vyhlášení nezávislosti na Británii v roce 1922 i nadále uchovávají Briti poměrně silnou vojenskou přítomnost) téměř okamžitě po vyhlášení války útok na lybijská přístavní města Tobruk a Benghází.
Německé snažení v Africe
Útoky britské armády skládající se ze značné části z vojáků pocházejících z britských dominií (pozn.: bývalých kolonií, jež navzdory zisku nezávislosti nadále uznávaly britského krále nebo královnu jako svou oficiální hlavu státu) a kolonií jsou pro Italy zdrcující. I proto se obrátí s prosbou o pomoc na Německo. Poté co se do boje zapojí pověstné Afrikakorps vedené jedním z nejlepších polních maršálů všech dob Erwinem Rommelem, se situace na bojišti dočista změní. Pověstná pouštní liška (pozn.: přezdívka, kterou si jako projev uznání vydobyl mezi Brity) zatlačí britské síly až k egyptskému Al Alameinu nacházejícímu se nedaleko od Alexandrie.
Zde se však postup Erwina Rommela, jehož život vyhasne ještě během války (pozn.: konkrétně v roce 1944) poté, co bude obviněn ze spoluúčasti na neúspěšném pokusu o atentát na Adolfa Hitlera zosnovaný Clausem von Stauffenberg, zastaví. Trápit ho budou především logistické potíže. Kvůli rychlému postupu dojde k neúnosnému natažení zásobovacích řetězců. Dodávky zásob budou navíc komplikovat britské útoky ve Středozemním moři i činnost evropského odboje. Aby toho nebylo málo, na podzim roku 1942 se ve francouzském Alžírsku a Maroku vylodí spojenecké síly pod velením generála Eisenhowera. Vojska osy budou zatlačena až do Tuniska, kde následně v roce 1943 kapitulují.
Nejednotné válkou zmítané Řecko
Jednou ze zemí stěžejních pro zásobování vojsk Osy v severní Africe je Řecko. To je poprvé napadeno na podzim roku 1940 italskými silami. Invazi Mussoliniho vojáků se však Řekové ubrání. Italskému ducemu tak nezbyde nic jiného než potupně požádat Hitlera o pomoc. Německá invaze je zahájena v dubnu roku 1941 a není v řeckých silách, aby ji jakkoli zastavili. Během pár týdnů je dobojováno. Řecké území je rozděleno mezi Německo, Itálii a Bulharsko. Okupace způsobí mezi běžnými občany hladomor. Tvrdé represe oblibě okupantů také zrovna dvakrát nepřidají. Není tedy žádným překvapením, že jejich náklonnost k nově nastoleným pořádkům je minimální.
Poměrně rychle se formující řecký odboj by se dal popsat celou řadou charakteristik, mezi něž ale nepatří jednotnost. Řecký odboj se bude skládat z několika organizací reprezentujících nejrůznější politické ideje. Z této pestré směsky se vyprofilují 2 dominantní subjekty. Národní osvobozenecká fronta (EAM), jež bude politicky pod kontrolou Komunistické strany Řecka, si bude udržovat kontrolu nad řeckým hornatým vnitrozemím. Její vojenské křídlo Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS) vedené někdejším novinářem Arisem Velouchiotisem bude největší a nejlépe organizovanou silou řeckého odboje.
Jakýsi protipól jí bude tvořit středopravicová Národní republikánská řecká liga (EDES), v jejímž čele stane dlouholetý voják Napoleon Zervas. Jediné, co bude spojovat obě strany odboje, je odpor k monarchistickému zřízení, jež bylo v Řecku obnoveno v roce 1935 po totálním kolapsu Druhé řecké republiky. Spíše než k monarchistickému zřízení bude cítit EDES odpor především k antikomunistickému režimu bývalého generála Ioannise Metaxase. Ten se dostane k moci do značné míry právě kvůli obavě nejvyšších špiček z komunistické revoluce. Metaxas provede řadu kroků ve snaze naklonit si dělnickou třídu. Zároveň však bude mít jeho režim mnoho společných prvků s italským fašismem.
Na scénu vstupují Briti
Ještě jedno pojítko mezi skupinami EAM a EDES by tu bylo – společný nepřítel. Ani přítomnost vojsk Osy však nepřiměje na kordy znesvářené strany řeckého odboje k významnější spolupráci. Přitom společná součinnost těchto 2 organizací by Ose mohla napáchat škody nevídaných rozměrů. Tohoto potenciálu jsou si velmi dobře vědomi i Britové, kteří se v severní Africe v létě roku 1942 stále potýkají s neutuchající ofenzivou Rommelových vojsk. Britům se sice daří potápět ve Středozemním moři některé německé konvoje se zásobami, ale stále je to málo na významnější narušení logistiky nepřítele.
Britská tajná služba Special Operations Executive (SOE) dospívá k názoru, že dobře provedená sabotáž na evropské pevnině může Němcům napáchat mnohem větší škody než náhodné potápění dopravních lodí na moři. Nyní už zbývá jen zvolit cíl a samozřejmě celou akci naplánovat. Nejdůležitější roli v zásobování vojsk Osy v Africe hrají italské přístavy. Ty jsou ovšem pro spojence zatím jen velmi obtížně dosažitelné i vzhledem k tomu, že odboj v Itálii je poměrně slabý a pro Brity je s ním prakticky nemožné navázat nějaké serióznější vztahy. Druhou nejvýznamnější zemí pro zásobování vojsk osy v severní Africe je Řecko. A právě tam se začne ubírat pozornost britských tajných služeb.
Přípravy na velký úder
Egyptské velitelství SOE dostává za úkol najít v okupovaném Řecku slabé místo, jehož vyřazením by výrazně utrpělo zásobování vojsk Osy v severní Africe. Operace dostává krycí jméno Harling. Vzhledem k tomu, že dovoz zásob do řeckých přístavů probíhá především pomocí železnice, není těžké odhadnout, jaký cíl SOE zvolí. Nyní zbývá jen rozhodnout, kterou jako cíl označit a které místo zvolit jako nejvhodnější pro provedení plánované diverzní akce. Britové vědí, že důležité je vyřadit na trati takové místo, jehož oprava zabere Němcům delší časový úsek. V úvahu připadají 3 mostní objekty: Aspos, Padia a Gorgopotamos. Všechny 3 se nacházejí na páteřní trati spojující Athény se Soluní.
Jako nejvhodnější cíl se zpočátku jeví viadukt Aspos. Britští plánovači se shodují, že jeho zničení vyřadí trať z provozu na nejdelší časový úsek. Při bližším pohledu však plánovači naráží na četná rizika spojená s touto diverzní akcí. Přístupnost objektu je velmi omezená. Most se nachází v hluboké rokli, která je vojsky Osy dobře střežená. Pozice obránců jsou navíc výhodné. O poznání jednodušeji se však plánovačům jeví útok na viadukt Gorgopotamos. Výhodný horský terén umožňuje koordinovaný útok proti strážním stanovištním podpořený okamžitou prací ženistů na mostě. Okolí mostu navíc nabízí útočníkům hned několik ústupových cest. Je tedy rozhodnuto, cílem bude viadukt Gorgopotamos ve středním Řecku.
Na přelomu září a října 1942 je v horských oblastech středního Řecka vysazeno několik britských vojáků. Výsadkáře čeká nelehký úkol. Navázat v náročném terénu kontakt s domácím odbojem, o němž mají jen velmi omezené představy. Až na místě Briti zjišťují, jak moc znesvářené oba hlavní proudy odboje jsou. Po bližším prozkoumání situace dochází Briti k jasnému závěru: Pokud se jim nepodaří splnit zdánlivě nemožný úkol a obě znesvářené strany odboje usmířit, jsou jejich šance na úspěšné provedení diverzní akce jen velmi omezené. Díky vhodně zvolené diplomacii i několika šikovným slibům se Britům podaří nemyslitelné. Velení ELAS i EDES souhlasí se spoluúčastí na připravované diverzní akci.
Mimořádně úspěšný zásah
Na základě detailních zpravodajských informací jsou vytipována vhodná místa pro umístění náloží a vhodné přístupové trasy. V neposlední řadě je naplánován útok na strážní místa. Ten je nevyhnutelný, jelikož úspěšné provedení diverzní akce vyžaduje práci ženistů v bezprostřední blízkosti strážních stanovišť. Do vlastního provedení akce se zapojí více než 150 mužů z řad ELAS, EDES i britských výsadkářů. Akce je spuštěna v pozdních večerních hodinách 25. listopadu 1942. Partyzánské jednotky napadnou strážní stanoviště na obou stranách mostů. Úkol je jasný: Musí obránce zcela neutralizovat, a to takovým způsobem, aby jim znemožnili přivolání posil.
Partyzáni zastihnou italskou posádku dokonale nepřipravenou. Po zformování sice začnou klást obránci odpor, ale je příliš pozdě. Nepotrvá dlouho, než se partyzánům podaří obsadit klíčové pozice. Následně přichází řada na britské ženisty. Ti ve tmě a pod velkým časovým tlakem rychle umístí nálože tak, aby poškodily nosné části viaduktu. Po dokončení příprav jsou nálože odpáleny. Výbuch viadukt dokonale paralyzuje. Jedna z nejdůležitějších železničních staveb ve středním Řecku je tak během několika desítek minut proměněna v trosky. Po úspěšném provedení útoku se útočníci stáhnou do hor. Bilance útoku je vynikající. Celá diverzní akce se dobře spolupracujícím partyzánům podaří provést s prakticky nulovými ztrátami.
Dopady jsou pro vojska Osy zdrcující. Most je vyřazen z provozu na necelých 6 týdnů, což značně zkomplikuje situaci německého Afrikakorpsu v severní Africe. Oprava navíc bude vázat cenné lidské i materiální zdroje. Jednotky Osy budou reagovat tvrdými represemi. Popravy a kolektivní tresty mají odradit civilisty od spolupráce s partyzány. Efekt však bude spíše opačný. Represe budou jen zvyšovat nenávist civilistů vůči okupantům. Okupace Řecka vojsky Osy je ukončena roku 1944. Místo míru a prosperity však Řecko zabředne do krvavé občanské války. V té proti sobě stane komunistické uskupení ELAS s roajalisty podporovanými především Velkou Británií a USA. Válka skončí až v říjnu roku 1949 vítězstvím pravicových roajalistů.