„Na školách je to nenaučí, je to špinavá robota!“ Legenda z roku 1932 unikla šrotu, teď ji zachraňují

Zatímco ostatní stroje končily pod autogenními hořáky, rychlíkové Mikádo dostalo druhou šanci. Peter Kallo se rozhodl pro téměř nemožnou misi – vrátit život pýše československých drah. V prašných dílnách zachraňují unikát, který měl být už dávno mrtvý.

Peter Kallo se sice do popředí netlačí, ale bez něj by dnes jedna z nejvzácnějších parních lokomotiv na Slovensku pravděpodobně mlčela v koutě depa. V Občanském sdružení Klub železniční nostalgie Bratislava Východ působí jako manažer a technický garant projektu, který si klade za cíl téměř nemožné – vrátit do provozu rychlíkovou parní lokomotivu Mikádo.

Je zakladatelem sdružení, aktuálně však řeší zejména technické a obchodní záležitosti, komunikaci s veřejností a objednávky. Zároveň pracuje jako odborný zaměstnanec Železničního muzea Slovenské republiky, kde má na starosti archiv, knihovnu a badatele. Je historikem, archivářem a jedním ze dvou certifikovaných restaurátorů železniční techniky na Slovensku.

Rychlíková legenda ze Škodovky

Parní lokomotiva přezdívaná Mikádo byla vyrobena v roce 1932 ve Škodových závodech v Plzni. Oficiálně patří do řady 387.0 a šlo o první československou tříválcovou rychlíkovou lokomotivu schopnou dosáhnout rychlosti až 110 kilometrů za hodinu. „Mezi strojvedoucími byla velmi oblíbená. Měla dobré jízdní vlastnosti a dobře se ovládala,“ říká Kallo. Lokomotiva se stala technologickým průlomem, ze kterého později vycházely další řady parních strojů.

Na Slovensku se zachovaly jen dva kusy této řady. Jeden z nich je právě ten, který se dnes skupina nadšenců snaží znovu postavit na koleje – nikoliv jako statický exponát, ale jako živý stroj. Vztah Petra Kalla k Mikádu začal už v dětství. Jako tříletý kluk stál s maminkou na přejezdu v Novém Mestě nad Váhom, když kolem něj projížděla zachraňovaná parní lokomotiva. „Pamatuji si ta obrovská kola, která se točila pár metrů přede mnou. Ten obraz se mi vryl do paměti,“ vzpomíná. Tehdy ještě netušil, že jde o jednu z lokomotiv, která později skončí v Bratislavě.

O několik let později, už jako pracovník železničního muzea, si při studiu historických zápisů uvědomil, že stál právě u „své“ lokomotivy. „Zjistil jsem, že to bylo jedno z těch Mikád. Tehdy mi to celé do sebe zapadlo.“

Dobrovolníci, pot a roky práce: Vzkříšení lokomotivy 

Obnova parní lokomotivy je technicky i časově mimořádně náročná. Rychlíkový stroj se skládá ze dvou hlavních částí – samotné lokomotivy a tendru, který slouží k přepravě uhlí a vody. Tendr je dnes už hotový. Prošel kompletní opravou, svařováním a tlakovými zkouškami. „Musel udržet 23 kubíků vody. Všechno vydržel,“ říká Kallo. Momentálně čeká v Novém Mestě nad Váhom na návrat lokomotivy. Samotná lokomotiva má ještě před sebou opravu kotle, pojezdu, rámu, kol a parních strojů. „Děláme to po víkendech jako dobrovolníci. Není to projekt na chvilku,“ přiznává.

Když se historie učí rukama, ne prezentacemi

Klub železniční nostalgie Bratislava východ má dnes přibližně třináct aktivních členů. Jsou mezi nimi mladí studenti i zkušení starší odborníci. Spojuje je zájem o železnici a řemeslo.

„Na školách je to nenaučí. Kluci často nevědí, co je francouzský klíč nebo jaký je rozdíl mezi šroubováky,“ říká Kallo. V dílně se učí pracovat se stroji, nástroji a přebírat zodpovědnost. „Nehrajeme si tu s hračkami. Pracujeme s velkými stroji. Je to špinavá robota, ale také velká škola,“ dodává. Financování projektu stojí zejména na dvou procentech z daní, darech a výnosech z nostalgických jízd. Sdružení provozuje historickou motorovou lokomotivu Hektor, dřevěný vůz z roku 1911 přezdívaný Krasavec a několik motorových drezín.

Historické vlaky jezdí při výročích tratí, kulturních akcích nebo na objednávku. Výjimečně se zapojují i do filmových produkcí. „Je to jediný způsob, jak si vydělat na opravy,“ vysvětluje Kallo. Výtěžek z každé jízdy putuje zpět do dílny – na materiál, dokumentaci a technické práce, které by jinak byly pro sdružení finančně nedosažitelné.

Mikádo: Sen, který čeká na první obláček páry

Cíl je jasný – vrátit Mikádo do provozu ve stavu, v jakém opustilo továrnu v roce 1932. Jako certifikovaný restaurátor dohlíží Kallo na to, aby byly dodrženy historické i technické zásady. „Až se jednou v kotli znovu zatopí, bude to silný moment,“ říká. Lokomotiva musí projít náročnými technicko-bezpečnostními zkouškami, než vyrazí na trať. „Pevně věřím, že jednou vypustí dým a vlastní silou potáhne rychlík. V tu chvíli budeme vědět, že to celé mělo smysl,“ uzavírá. Nicméně na to si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. 

Zdroj: kryspin.eu