foto: Gordongabs / public domain/Lékaři mluví o zázraku, že Duncan přežil. On to ale dokázal.
Lékaři mluví o zázraku, on sám tomu říká vůle žít. Vlak ho táhl dvacet metrů a připravil o obě nohy, šestatřicetiletý Truman Duncan však nepropadl panice, zpod vlaku si sám zavolal záchranku a řekl si o cigaretu. Příběh o nezlomnosti, který se vzpírá lidskému chápání.
Když na něj v červnu 2006 dopadla plná tíha nákladního vagonu v texaském Cleburne, Truman Duncan neměl čas na paniku. Věděl jediné, pokud v téhle ocelové pasti zůstane, je po všem. Šestatřicetiletý železničář z rodinné tradice netušil, že onoho nedělního rána se bude psát příběh, který se vzpírá lidskému chápání.
Psali jsme
Situace, kterou zažil snad každý: dobíháte spoj, v telefonu pípne potvrzení o SMS jízdence a vy s klidem nastupujete. Jenže co když…
Vlak ho táhl dvacet metrů
Jel na přední hraně vagonu, když v zlomku vteřiny ztratil rovnováhu. Země pod ním zmizela. Vagon ho srazil, pohltil a vláčel ho dvaadvacet metrů po kolejích. Zpustošil mu spodní část těla s takovou silou, že když se mašinérie konečně zastavila, Duncan ležel zaklíněný v podvozku. Jedna noha mu visela na posledním kusu svalu. Cítil šok a nastupující otupělost, ale v hlavě mu zněla jediná myšlenka: Jestli tady usneš, už se probudíš jen na druhém světě.
Psali jsme
Představte si, že máte v telefonu platnou jízdenku, ale revizor si prostě ‚vymyslí‘ jiný čas kontroly, aby vás mohl pokutovat. Přesně to se stalo…
„Myslím, že mě vlak rozřízl vejpůl“
Zatímco by kdokoli jiný v tu chvíli omdlel hrůzou, Duncan sáhl k pasu. Jeho mobilní telefon tam stále visel. S krvavýma rukama a drtivou bolestí stiskl tlačítka tísňové linky.
Nahrávka toho hovoru obletěla svět jako mrazivý dokument o chladnokrevné odvaze. Operátorce klidným, byť roztřeseným hlasem oznámil: „Potřebuji vrtulník. Myslím, že mě vlak rozřízl vejpůl.“ Když se zmatená žena zeptala, zda někoho přejel, opáčil s neuvěřitelnou prostotou: „Ne, přejel mě.“
Žádný hysterický křik. Žádné litování se. Pouze surový, věcný boj o každou vteřinu, dokud v těle ještě zbýval zbytek sil.
Cigareta po boji se smrtí
Záchranáři, kteří na místo dorazili, stáli před obrovskou výzvou. Vyprošťování trvalo celou hodinu – hasiči museli těžký vagon opatrně nadzvedávat pneumatickými vaky, zatímco chirurgický tým z nemocnice už startoval vrtulník.
A co dělal Duncan, zatímco pod ním unikal život? Mezi telefonátem záchranářům, rychlým hovorem rodině a šokovanými kolegy si řekl o něco, co v dané situaci působilo téměř surrealisticky: o vodu a cigaretu.
Psali jsme
Češi berou útokem cesty k Jadranu. Už v pátek vyráží první žlutý autobus do Chorvatska. Nejžádanější termíny sice mizí před očima, ale dopravce…
Čtyři měsíce v nemocnici a návrat zpět
Bilance 23 operací během čtyř měsíců v nemocnici byla zdrcující, přišel o obě nohy i část pánve. Jeho stav byl tak vážný, že se s ním syn přišel do nemocnice rozloučit. Jenže Truman Duncan se odmítl vzdát. O pár let později už zase sekal trávník, plaval, hrál si s dětmi, stavěl terasu a, což je na celém příběhu nejpozoruhodnější, vrátil se do stejného železničního areálu, kde málem přišel o život. Tentokrát sice do kanceláře, ale s nezlomnou vůlí v zádech.
„Kdybych tam jen ležel, zemřel bych,“ řekl později novinářům. Jeho příběh tak zůstává fascinujícím důkazem toho, jak obrovskou sílu má lidská mysl, když odmítne přijmout porážku.
Zdroj: Ble-t.org, Gordongabs