Modlitby nepomohly, až telefonát. Exfarář a jeho divoký start v kabině strojvedoucího

Že člověk má poslouchat své srdce, o tom by mohl vyprávět Jan Satke. Po dvou dekádách v církvi jako farář začal pociťovat, že má lidí dost, ale zároveň jim stále chce pomáhat. Rozhodl se tedy přejít ke své druhé lásce – vlakům.

Jan vedl evangelickou farnost v západočeských Přešticích, po dvaceti letech služby už ale cítil, že je čas na změnu. Jak uvedl v rozhovoru pro časopis Železničář, začal loni cítit, že má dost neustálého kontaktu s lidmi, zároveň ale chtěl dál sloužit lidem a cítit, že dělá něco smysluplného a potřebného. Jak uvedly Novinky, neměl toho zrovna málo na starost. Sloužit mše, pečovat o farnost, starat se o seniory v denním stacionáři, od vypuknutí války na Ukrajině dokonce hostil dvě rodiny. Začal se tedy poohlížet po něčem jiném.

Když objevil na internetu inzerát na strojvedoucího, napadlo ho zkusit své štěstí na železnici, kterou měl celý život na očích. Podle jeho slov už jako malý chodil s dědou sledovat vlaky, celý život bydlel nedaleko kolejí, když mohl, cestoval vlakem a železnice v něm vždy vzbuzovala touhu poznávat svět. A když dostal zelenou od nadřízených a rodiny, věděl, že má vybráno.

Těžké začátky strojvedoucího

Plzeňští strojvedoucí ale nevyjedou hned na koleje, jak by někdo čekal. I po sedmiměsíčním náročném kurzu se začíná v depu a trvá několik týdnů, než se nováčci dostanou ven. Podle Jana je to tak správně, protože se člověk nejprve se vším seznámí, naučí se odhadovat vzdálenosti, překoná ostych a ještě se navíc seznámí s kolegy. Zpočátku jezdil jen mezi depem a nádražím, kýženě ale očekával, kdy se dostane dál.

Hned první výjezd ale byl křest ohněm. Z plánované poklidné jízdy z Příkosic do Nezvěstic byl na poslední chvíli přesunut na mnohem frekventovanější úsek z Příkosic do Rokycan. Ačkoliv si celou trasu projel se zkušeným kolegou a vše se zdálo v pořádku, jakmile v kabině osiřel a byl čas vyjet, lokomotiva se ani nehnula. Nakonec se ukázalo, že stačí jen shodit a nahodit jistič a souprava se rozjela. Nabrané zpoždění dokonce Jan dokázal smazat.

„Já si to ještě s kolegou pro jistotu projel a on mi to pak předal s tím, že je vše v pořádku a je případně na telefonu. Já tedy provedl předepsané úkony, přešel na druhé stanoviště, vzal za páku – a nic.“ V takové situaci najednou začíná čas plynout v prazvláštním úprku. „Vzduch, splněné podmínky pro jízdu, vše vypadalo na stanovišti v pořádku. Běžel jsem zpět na druhou stranu, kontrola, i tam to vypadalo dobře. Stále nic, zpoždění narůstalo, volal dispečer, co se děje, cestující koukali, vlakvedoucí se snažil vysvětlovat… Nakonec pomohl telefonát zkušenějšímu kolegovi, který mě navedl do pojistkové skříně a naštěstí přesně věděl. Stačilo jeden z jističů shodit, zase nahodit a najednou se jelo. Zpoždění jsme pak během pár obratů smazali, ale křest to tedy byl pořádný,“ vzpomíná. 

 

 

 

 

Včera jsme kontrolovali strojvedoucí na pražském hlavním nádraží. Dechové zkoušky na přítomnost alkoholu u strojvedoucích různých vlaků několika dopravců měly bezchybný výsledek.
K častějším kontrolám přistoupil DÚ v důsledku vážných nehod, kde byla prokázána přítomnost alkoholu. pic.twitter.com/I2decCd6ju

— Drážní úřad (@DrazniU) November 28, 2024

 

 

 

Strojvedoucím v Německu

Touha poznávat krásy železnice nakonec Jana vyvedla ven z republiky. Ze západu Čech se samozřejmě velmi často jezdí do Německa a on začínal přemýšlet, jak se cítí strojvedoucí v cizí zemi. Zpočátku mu sice řekli, že je na to příliš mladý, za pár týdnů už ale oprašoval znalosti němčiny ze studia ve Švýcarsku a zakrátko se objevil v bavorském Schwandorfu. Tam musel opustit znalosti z Čech, protože německé železnice podle něj fungují úplně jinak. Dbá se na doslovnou znalost předpisů, strojvedoucí má mnohem více povinností a vlivem komunismu má Německo hned tři různé železniční systémy.

A jaké jsou jeho další výzvy? To ani on neví. Nabízí se elektrické lokomotivy, protože doposud řídil jen dieselové mašiny. On sám ale tvrdí, že to není na pořadu dne. Mnohem více si prý užívá táhnout se přes Šumavu, užívat si její pestrost a za špatného počasí se modlit, že se vyškrábe za Domažlice. Přesto ale tvrdí, že miluje výzvy, nemožné tak v jeho případě není nic. Koneckonců, už jednou udělal velký skok…

Zdroj: Železničář, Novinky