Mlhou 160 km/h. Fíra: Koleje nevidíte, jen věříte přístrojům

Co se skrývá za čelním sklem lokomotivy? Otec a syn Danišovi, dva strojvedoucí s desetiletími zkušeností, odhalují drsnou realitu - proč strach na kolejích nemá místo, jak se jezdí "naslepo" v mlze.

Představte si to. Krajina ubíhá za okny, vlak sviští po kolejích a vy jste pánem stroje. Pro mnohé je práce strojvedoucího ztělesněním romantiky. Ale jaká je skutečnost, když se za pákou ocitnou otec a syn, oba s desítkami let zkušeností? Pavel a Vojtěch Danišovi promluvili v rozhovoru pro iRozhlas.cz o tom, proč je strach na trati nepřípustný.

 

🎥 VIDEO: Prezentovali jsme v Olomouci autonomní vlak AŽD. Strojvedoucí dohlíží na jízdu. #AZD pic.twitter.com/NeGFXglPrI

— AŽD (@azd_praha) November 8, 2023

 

Romantika? Spíš ranní špička a noční směny

Když se zeptáte běžného pozorovatele, práce strojvedoucího je idylická. Pohled na ubíhající krajinu, pocit svobody... „Romantiku všichni vidí v rekreačních vlacích, kdy nabydou dojmu, že my jezdíme do práce rádi, aby ne, když je tak krásně – protože rekreační vlaky jezdí za hezkého počasí, mezi devátou, třetí, večer se vrátíte, pak se jde domů,“ začíná s úsměvem Vojtěch Daniš. Skutečnost je ale často méně malebná. „Jenže my přece vozíme všechny lidi do práce ráno, to znamená v ranní špičce na 7.30 na hlavní nádraží. Jenže dost často je veze strojvedoucí, který nastupoval předešlého dne večer. A to už taková romantika není,“ dodává s lehkou ironií.

Jízda naslepo a černá můra každého fíry

Představa jízdy vlakem v husté mlze, kdy řidič auta zpomaluje na minimum, je pro strojvedoucího jiná dimenze. „Když vidíte alespoň koleje, po kterých jedete, tak je to ještě dobré. Horší je, když jedete 160 km rychlostí a když se nahnete přes čelní sklo, přes pult, tak ty koleje ani nevidíte. To je z leteckého žargonu takzvaná jízda podle přístrojů,“ popisuje Vojtěch. Pavel Daniš doplňuje: „Musíte si samozřejmě pořád uvědomovat, kde jste, od toho máte tu trať naježděnou. V tu chvíli si tedy můžete dovolit i takto poměrně divokou jízdu.“

A co strach? „Nejezdíme podle rozhledových poměrů. Když je vlaková cesta zabezpečená – a v kolejích nemá nikdo co dělat, tak jsme na ní s vlakem sami. Kdybychom si za každým obloukem představovali, že tam na nás něco čeká, tak tuhle práci nemůžeme dělat,“ shodují se otec a syn.

I přesto existuje "černá můra" každého strojvedoucího – srážka s lidmi na trati. „Je to černá můra, protože se to opravdu stát může,“ přiznává Pavel Daniš. Dříve se o pracích na trati vědělo dopředu, dnes se bohužel stává, že strojvedoucí spatří partu dělníků v nepřehledném úseku až na poslední chvíli. „Jediné, co vás napadne, je dát zvukovou návěst, ‚odhoukat‘ je a modlit se, že se nikomu nic nestane,“ popisuje drsnou realitu.

Mizící romantika tratí a kouzlo Jizerských hor

Modernizace železnic přináší rychlost, ale bere kus romantiky. „Ty tratě koridorizací trochu mizí. Stává se, že najednou jedete v betonovém korytě, kolem betonových stěn – sice je to rychlé, ale…“ posteskl si Pavel Daniš. Přesto vzpomíná na oblíbené úseky, jako je Posázavský Pacifik, nebo jízda do Mostu, kdy se po vjezdu na Peruc otevíralo údolí Českého středohoří s Házmburkem v pozadí.

Vojtěch Daniš s nadšením popisuje jízdu motorovým rychlíkem do Tanvaldu: „Člověk postupně opouští Prahu, pak jede do Polabí, k Mladé Boleslavi, pak zase stoupá nahoru, klesá do Údolí Jizery, Bakovem nad Jizerou a pokračuje dál po svižné trati až do Turnova, odtud do Železného Brodu.“ A pak ta pravá lokálková romantika: „To už je menší trať, už tam toho jezdí méně, krajina je uzavřenější, Jizera se svírá a najednou z Železného Brodu vyrazíte jenom těch 50 km/h za hodinu po trati, která má ty styky, na kterých krásně buší podvozky. Pak už jedete lokálkou tunely a nad říčkou Kamenicí, pod vámi strž, nad vámi skály, vyjedete z tunelu a najednou ledopád, kde lezou lezci s cepíny a konečně dojdete do Tanvaldu, kde je o několik stupňů méně, zima a sníh. To s člověkem prostě pohne.“