foto: Železničná spoločnosť Slovensko/Vlakvedoucí zažívá každý den příběhy jeho pasažérů
Kancelářskou stereotypní práci Michal Vyskočil vyměnil za pozici vlakvedoucího. Dnes si pochvaluje, jak je práce vlakvedoucího rozmanitá, plná výzev a nikdy není stejná. Někdy potká vězně, nebo muže, kterého žena vyhodila z bytu i s jízdenkou na vlak.
Michal Vyskočil pracoval přes tři roky v realitní kanceláři. Stál u jejího zrodu, ale práce byla jednotvárná. „Vydržel jsem tam tři a půl roku, pomáhal jsem také rozjet slovenskou pobočku, ale ta nakonec padla, já se vrátil do Čech a čím dál víc si uvědomoval, že to není práce, jež by mě úplně naplňovala,“ sdělil pro web Železničář.
Jeho život se ale obrátil naruby jednoduchou náhodou. Pravidelně jezdil vlakem z Vraného nad Vltavou. Tehdejší vlakvedoucí se dostala do role náborářky, s Vyskočilem sdílela jaká je náplň její práce a jeho to zaujalo. „Kolegyně Julča Šilhánová mi postupně vysvětlovala, jak je ta práce skvělá, kolik má člověk volna, že chodí z práce s čistou hlavou, peníze jsou slušné…“ vzpomíná Vyskočil. Podle jeho slov je to od té chvíle jízda.
„Každý den je originální, není to stereotypní jako v kanceláři, člověk nikdy neví, co ho čeká. Rozhodně to zpětně považuju za dobré rozhodnutí,“ pochvaluje si svou volbu Vyskočil, který naprosto změnil svou pracovní rutinu. Jak sám tvrdí, jedinou nepříjemností byly znalosti, které na začátku neměl, zejména předpisová soustava. „Zaujala mě hned jedna z prvních vět, totiž že návěstidlo návěstí návěst. Zpočátku to vše zní tak cize a složitě, ale jak si to člověk postupem času čte a začíná vše chápat, zjišťuje, že to má logické návaznosti a předpisy do sebe postupně zapadají.“
Psali jsme
Julie Šodková, jednadvacetiletá studentka dopravní školy a železniční influencerka, jejíž vášní jsou, jak jinak než, kolejová vozidla. Dříve pracovala…
Dálkové trasy jsou pro vlakvedoucího zapeklitější
Zpočátku své nové kariéry jezdil do Tanvaldu s velkými soupravami, na které rád vzpomíná, protože to byla práce se vším všudy, od jednoduché zkoušky brzdy po zajištění proti ujetí v kopci. Postupně přešel na Pantografy v okolí Prahy přes motoráky až k dálkovým trasám, u kterých zůstal.
Podle vlakvedoucího Vyskočila má dálková doprava svá specifika. Pokud se vyskytne problém v městské dopravy, lze rychle vyřešit nebo alespoň netrvá dlouho. V dálkové případný problém může přetrvávat hodiny.
Taková práce vyžaduje větší odpovědnost, Vyskočilovi se ale líbí, že se tak člověk více dostane k práci s vlakem. Často se řeší technické problémy, více se musí komunikovat i s dispečinkem. „Nejlepší pocit je, když cestujícím během problémů opravdu dokážeme pomoct a oni dorazí do cíle s co nejmenším zpožděním a naštváním,“ říká Vyskočil.
Stereotypní směna pro vlakvedoucí neexistuje
Každá směna je pro vlakvedoucího jiná. Jednu takovou směnu Vyskočilovi zpříjemnil cestující z USA. Díky jinému zapisování data (prohození dne a měsíce v zápisu data) si americký cestující koupil špatnou jízdenku. „Bylo to do budoucna, takže se jízdenka jen stornovala, pořídila správná a on nakonec vystupoval spokojený, že vše dobře dopadlo. A to pak udělá radost i mně,“ sděluje vlakvedoucí pro Železničáře.
Ze stereotypu Vyskočila vytrhnou i fikaní cestující. „Jsou situace, ve kterých ke zneužívání občas dochází, typicky přejezd hranice, změna čet, průchod do vyšší třídy po kontrole jízdenek… Já si většinou tipuji pár lidí a jdu je namátkově zkontrolovat, navíc to pak dobře působí i na ostatní cestující, kteří vidí, že jet poctivě se vyplácí. Přesto se na většině vlaků najde alespoň jeden člověk, který zkouší, co mu všechno projde.“
Setkává se tak i s jízdenkami, které sežral pes a nejen to. Jeden cestující povyprávěl srdceryvný příběh, jak manželka vyhodila z bytu nejen jeho, ale zároveň všechny jeho věci včetně zakoupené jízdenky. „To už opravdu neznělo příliš pravděpodobně. No nakonec si musel koupit novou,“ směje se Vyskočil.
„Horší bývají třeba propuštění trestanci z vězení, kteří peníze na cestu propijí v první hospodě a pak se snaží někam dostat. To jsou pak mnohdy agresivní a velmi se diví, když rázem dostanou zdarma zpáteční jízdenku do vězení,“ uvedl vlakvedoucí.
Vlakvedoucího láska k nostalgii
Nenadálý milovník vlaků se po několika letech dopracoval až k parním lokomotivám. „Přivedli mě k tomu kolegové, kteří s parními vlaky už jezdí déle. Před dvěma sezonami jsem se svezl poprvé – a hned mě to chytilo, krásný stroj, všude vůně páry, pěkné staré vozy… Samozřejmě to není jen pěkné svezení, ale odpovídající zodpovědnost. Člověk přesně musí vědět, co dělá a jaké to má následky, tedy že vše dělá stoprocentně správně. Úkonů je tam hodně… Ale tím je to zároveň pěkné.“
Rozdílná je podle Vyskočila i atmosféra v nostalgickém vlaku. Cestující jsou mnohem více ohleduplní ke zpožděním nebo případným komplikacím. Za jízdenku v historickém vlaku si zaplatí raději než za tu běžnou. To, že se opravdovým srdcařem Vyskočil stal sám potvrzuje: „Aby tu práci člověk mohl dělat dobře, s úctou, musí k ní mít nějaký vztah. O to víc k drážní nostalgii, kterou už nelze dělat pouze v rámci standardní pracovní doby, ta už chce lásku k dráze.“
Zdroj: Železničář