Hitlerovy ocelové bestie v pasti: Obrněné vlaky na východě vyřídil sovětský rozchod

Hitlerovy obří pohyblivé pevnosti na kolejích měly změnit průběh války. Roky budily hrůzu u nepřátel. Navzdory tomu však astronomická očekávání nikdy zcela nenaplnily. Objevte jejich příběh a zjistěte, co stálo za jejich neočekávaným a strmým pádem.

Německo na prahu války

30. léta 20. století se blíží ke svému konci a my se nacházíme v nacistickém Německu. Je to pouhých pár let od roku 1933, kdy se moci v zemi chopil Adolf Hitler. Dopady hospodářské krize jsou, zdá se, zažehnány. Rozsáhlé státem financované projekty zejména v sektoru zbrojařském a infrastrukturním zajišťují zaměstnání řadě Němců, kteří po vypuknutí hospodářské krize v roce 1929 jen stěží mohli najít práci. Většina z těchto projektů je sice financována na dluh, ale jak se říká, účel světí prostředky. Projekt přinese kromě zkrocení nezaměstnanosti i rozsáhlou rekonstrukci německé armády. Remilitarizací Porýní v roce 1936 dá Německo světu jasný signál, že se z nedávno ještě nemocného muže Evropy postupně rodí všehoschopná velmoc.

Ve 30. letech jsou obrněné vlaky na ústupu. Většina zemí je považuje za doznívající fenomén 1. světové války, který ovšem ve srovnání s moderním letectvem, dělostřelectvem i pozemním vojskem značně zaostává. Pozemní vojsko je schopné výhody ozbrojených vlaků efektivně nahradit rychle se rozvíjejícími obrněnými vozidly, která nejsou na rozdíl od vlaků fixována na koleje. Právě velmi omezená možnost rozsahu pohybu dělá obrněné vlaky mnohem zranitelnější vůči stále přesnějším a mohutnějším útokům letectva a dělostřelectva. Navzdory tomu si celá řada zemí udržuje určitou kapacitu obrněných vlaků, jelikož je považují za užitečné pro vnitrostátní bezpečnost a ochranu tratí před sabotážemi.

Vzkříšení obrněných vlaků

Navzdory pochybnostem panujícím napříč odbornou veřejností se Německo rozhoduje v rámci svých projektů na odbourání nezaměstnanosti zainvestovat i do obrněných vlaků. V roce 1937 převezme Wehrmacht několik ochranných vlaků (pozn.: tedy vlaků sloužících např. pro potřeby hasičů či záchranářů) a postupně je přestaví na vlaky obrněné.  Jejich flotila se významně rozroste po německém obsazení západní části bývalého Československa a po úspěšné invazi do Polska. Zejména obsazení Čech a Moravy bude pro německé obrněné vlaky zásadní. Z arzenálu československé armády získá Německo hned několik pancéřovaných vozů. Pomyslnou třešničkou na dortu bude přisvojení si některých československých lokomotiv.

Právě československé lokomotivy budou pohonem celé řady německých obrněných vlaků. V roce 1941 disponuje Wehrmacht celkem 18 obrněnými vlaky. Ty však spolu mají společné pouze to, že jezdí po kolejích. Jinak se liší téměř ve všech charakteristikách od počtu vozů, přes původní účel vagónů a jejich výzbroj, až po celkovou délku vlaku. Navzdory tomu však jejich význam poroste úměrně s postupem Wehrmachtu napříč Evropou. Zejména pak na východní frontě. Vzhledem k extrémně rychlému postupu Němců dochází k enormnímu natahování zásobovacích linií. Tím se samozřejmě významně zvyšuje jejich zranitelnost. Právě obrněné vlaky se ukážou být jako zcela klíčové pro ochranu železničních zásobovacích linií před sabotážními akcemi partyzánů.

 

Obrněné vlaky na východní frontě

Schopnost obrněných vlaků zabezpečit zásobování a plnění dalších úloh ovšem velmi významně komplikuje již zmíněná unikátnost každého obrněného vlaku. Mnohem větším problémem pro jejich působení na dobytém sovětském území je však rozdílnost rozchodů. Zatímco Německo využívá rozchod 1 435 mm, v Sovětském svazu je standardem široký rozchod 1 524 mm. Jedná se o nesmírně závažný problém, který významně ohrožuje zásobování, a tedy i samotný německý postup na východní frontě. Způsoby odstranění tohoto stěžejního nedostatku jsou v zásadě 3. Každý má své benefity a liší se potřebnými náklady finančními i časovými.

Prvním ze zmíněných řešení, které je využívané díky své jednoduchosti zejména v počátcích invaze, je využívání ukořistěných sovětských vlaků pro zásobování. Jedná se o jednoduché, rychlé a efektivní řešení, jehož zásadním nedostatkem je ale nutnost spoléhat se na schopnost německé armády získávat nové sovětské vlaky. Toto řešení bude využíváno zejména v úvodu invaze do Sovětského svazu a následně spíše jako doplněk ke zbylým 2 postupům. Druhým řešením, které ovšem vyžaduje výrazně více času, je přerozchodování tratí. To probíhá zpravidla posunutím jedné z kolejnic a aplikuje se na klíčových zásobovacích tepnách. Jedná se o logisticky i časově náročnou operaci, která je navíc náchylná k sabotážním akcím.

Poslední možností je přestavba podvozků německých vlaků na široký rozchod. I toto řešení bude Němci využíváno, ale limitujícími faktory jsou potřebný čas a celková finanční nákladnost tohoto procesu. Řešení se ukáže jako proveditelné, protože odstavení z důvodu přerozchodování je možné využít i pro kýženou unifikaci jednotlivých obrněných vlaků. Na druhou stranu není možné vlaky s přerozchodovaným podvozkem možné využívat ve většině Evropy, kde je standardní rozchod 1 435 mm. My se však nyní vraťme zpět k unifikaci německých obrněných vlaků. Finální podoba unifikovaných obrněných vlaků je odsouhlasena na začátku roku 1942. Tento standardizovaný typ je pojmenován BP42. 

Německo volí unifikaci

Je rozhodnuto, že obrněný vlak má být samostatnou funkční jednotkou s vlastním pěchotním oddílem, dělostřelectvem i zázemím, která je schopná boje přímo na trati i v jejím okolí. Výzbroj vlaku má být tvořena ve snaze šetřit zdroje především ukořistěnými sovětskými zbraněmi. Samotná sestava vlaku je vytvořena firmou Linke-Hofmann ve Vratislavi. Standardizovaný obrněný vlak BP42 má být tvořen 2 bojovými vozy obsazenými pěchotou, 2 velitelskými vozy, z nichž 1 má disponovat kuchyní a 2. zázemím pro poskytování 1. pomoci, 2 vozy vybavenými protileteckými kanóny, 2 vozy sloužícími pro převážení obrněných silničních vozidel a 2 ženijními vozy. Jednotlivé vozy mají být seřazeny rovnoměrně na obou stranách vlaku.

Při přestavbě jednotlivých ozbrojených vozů na tento unifikovaný model sice bude docházet k drobným odchylkám, ale samotný koncept zůstane zachován. Hmotnost jednotlivých vozů se bude v závislosti na jejich výzbroji a účelu pohybovat v rozmezí 27 až 38 tun. Obrněný vlak BP42 bude schopen dosahovat rychlosti až 60 km/h a jeho dojezdová vzdálenost bude činit až 180 km. Posádka BP42 bude čítat přibližně 130 osob. Obrněná lokomotiva se jakožto nejzranitelnější součást vlaku nachází uprostřed. Unifikace obrněných vlaků významně posílí roli obrněných vlaků, jelikož je bude možné využívat bez rozdílu pro nejrůznější operace. Pomyslného vrcholu dosáhnou obrněné vlaky BP42 na přelomu let 1942 a 1943 rámci bitvy u Stalingradu.

Postupný ústup ze slávy

Obrněné vlaky budou chránit stěžejní zásobovací trasy, které budou během zimy čelit sílícím útokům sovětských partyzánů. Ochrana transportních vlaků převážejících munici, posily a potraviny přitom bude pro uchování německých jednotek ve městě naprosto stěžejní. Kromě eskortování zásobovacích vlaků budou obrněné vlaky hojně využívány i při evakuaci zraněných a k zajišťování ústupových tras. Tato role nabyde na významu především po německé porážce v již zmíněné bitvě u Stalingradu, která bude znamenat zlom v německém východním tažení. Od tohoto momentu budou Němci již téměř výhradně vyklízet dříve nabyté pozice. Nic na tom nezmění ani krátkodobý záblesk naděje v rámci bitvy v Kurském oblouku.

V roce 1944 se Německo rozhoduje pro modernizaci stávajících obrněných vlaků. Ve snaze lépe čelit stále sílícím útokům sovětských tanků mají být součástí nové generace obrněných vlaků BP44 vozy disponující věžemi tanků Panzer IV s kanónem ráže 75 mm. Vznikat budou buď jako zbrusu nové vlaky, nebo rekonstrukcí starších obrněných vlaků verze BP42. Jedná se však spíše už jen o labutí píseň. Němci čelí na konci války akutnímu nedostatku materiálů, v důsledku čehož jsou nuceni při stavbě obrněných vlaků nové generace silně improvizovat. To se samozřejmě projeví na jejich kvalitě a schopnosti plnit zadané úkoly. V ústupových bojích se obrněné vlaky BP44 příliš neosvědčí.

Navíc budou železniční tratě, stejně jako obrněné vlaky, stále častějším cílem nepřátelského dělostřelectva i letectva. Stále větší škody budou působit partyzánské akce, které s ústupem Wehrmachtu ze slávy nabírají na síle. Jediným logickým řešením je postupné utlumení výroby obrněných vlaků. Ačkoli si i po konci 2. světové války některé země podrží obrněné vlaky ve výzbroji, ztracené pozice se jim již nikdy nepodaří dobýt. Uvolněné místo zaplní silniční technika, která není fixována na dráhu, takže je mnohem méně náchylná vůči sabotážním akcím a stále přesnějším útokům letectva i dělostřelectva. Navzdory poměrně prudkému ústupu ze slávy je neradno zpochybňovat význam obrněných vlaků v celé řadě konfliktů.