foto: epochaplus.cz/Hitlerovo „Vlčí doupě“ na kolejích. Co víme o legendárním vlaku nacistického vůdce?
Vysokou mobilitu, žádaný luxus i nepřekonatelnou ochranu. To vše dokázal zajistit Vůdci jeho speciální vlak Amerika, který však i přesto nalezl svou konečnou stanici v Hitlerově paranoie a úzkosti o jeho vlastní bezpečnost.
Od svého vzniku vlaky a drážní spojení představovaly páteř hospodářské a vojenské moci. Byly také především symbolem civilizace. Vlakové spojení jednotlivých částí země znamenalo spojení s centrem, často tedy bylo vlakové nádraží první stavbou, která byla zbudována v nově naplánovaných a založených osadách. Není proto ani divu, že mnozí státníci vlakům svěřili své pohodlí i bezpečí. Ostatně představa navrch obrněné, mnohatunové ocelové bestie, která se, funíce, valila po kolejích, přičemž ve svých útrobách mohla ukrývat nejen nevídaný přepych a luxus, ale i malou soukromou armádu, včetně skutečně štědrých zásob proviantu a všeho dalšího, vzbuzovala hrůzu i obdiv.
Takovéto vlaky pak představovaly i moc politickou a byly znakem sociálního statutu, nejen pro nákladnost vlastního pořízení, provozu a následné údržby, ale i pro svou samotnou majestátnost. Stejně jako jsou pro každého autokrata a diktátora kruciálně důležitá mohutná a nedobytná sídla, sama o sobě zastrašující, při potřebě cest vlaky tato sídla nahrazovaly. Nejednalo se tedy pouze o prostředek dopravy, ale vlaky samy o sobě byly pojízdnými kancelářemi, ve kterých se učinilo nejedno důležité rozhodnutí a odehrála se v nich nejedna významná historická událost.
Stejně jako například František Josef I., později Josip Broz Tito, či v současnosti Kim Čong-un (stejně jako předchůdci Kim Čong-il a Kim Ir-sen), takovýmto vlakem disponoval i Adolf Hitler. Ten byl zkonstruován v roce 1937, pojmenován Amerika (posléze přejmenován na Brandenburg, obecně nazýván Führersonderzug) a na svou první cestu se vydal v roce 1939. Dle potřeby tuto vlakovou soupravu tvořilo až 16 vagonů, kdy dosahovala úctyhodných 430 metrů a váhy okolo 1200 tun.
Ve své době, i s ohledem na válečné úsilí nacistického Německa, představovala nejmodernější a nejvybavenější velitelské stanoviště v tehdejší Evropě. Tažená byla vždy dvěma lokomotivami, v průběhu let různých typů (včetně typu 52, vyráběných mimo jiné i ve Škodových závodech). Ačkoli jednotlivé vagóny nebyly obrněné, Hitlerův osobní vagon vážil celých 63 tun, a to díky mramorové koupelně, kterou vezl (ostatně celý interiér vlaku byl Hitlerovým osobním návrhem). Bezpečnost Vůdce zajišťovalo uvnitř vlaku 26 vojáků, přičemž 6 z nich bylo Vůdci vždy k dispozici v těsné blízkosti (vlak mohl pojmout celkově až 200 osob). Navrch se vlak ježil několika stanovišti čtyřhlavňových protileteckých kanonů Flak 30 ráže 20 mm (dostatečně schopných účinné střelby i na pozemní cíle), byl doprovázen obrněným osobním automobilem a po blízkých letištích se pohybovalo letadlo, které bylo připraveno Vůdce kdykoli dostat do bezpečí. Po délce trati pak byly zalarmovány posádky, které strážily především mosty a tunely.
I přes tato bezpečnostní opatření Hitler k vlaku, díky své gradující paranoie, ztratil důvěru, a i když ho nadále využíval, nechal mu v jižním Polsku zbudovat několik obřích betonových sarkofágů, ve kterých se i s vlakem ukrýval při nejdůležitějších jednáních. Tyto bunkry se nazývaly Anlage Süd A a B a Anlage Mitte a nacházely se v blízkosti Vlčího doupěte, Hitlerova hlavního stanu. I přes několik pokusů britské tajné služby vlak nikdy nebyl zničen, svého konce se v roce 1945 dočkal pouze Hitlerův osobní vagón , a to z rukou vojáků SS, kteří chtěli zabránit tomu, aby byl Spojenci ukořistěn jako trofej. Zbylé součásti vlaku však sloužily dále (především spojeneckým generálům) a postupně byly navráceny zpět do německých rukou. Ostatně ve vlaku, který byl z většiny složen právě z původních vagonů „Vůdcova vlaku“ se vydal spolkový kancléř Konrad Adenauer v roce 1955 na návštěvu do Moskvy.