foto: Wikimedia Commons/Létající Hamburčan před první jízdou
Za vlády Hitlera jezdily v Německu první vysokorychlostní vlaky. Létající Hamburčan zvládl 160 km/h už v roce 1933.
Maglev, Šinkansen nebo TGV dnes bývají považovány za synonyma vysokorychlostní železniční dopravy. Před téměř sto lety však tuto roli plnily tzv. „létající vlaky“ (Fliegende Züge), které přinesly na tu dobu revoluční rychlost až 160 km/h.
Nacisté využili vlaky k demonstraci síly
V 30. letech 20. století působily „létající vlaky“ jako futuristické zjevení ze sci-fi románů. Nabízely nejen nadstandardní pohodlí, ale také na tu dobu revoluční rychlost až 160 km/h. To byl opravdový cvrkot oproti československým parním expresům, které např. mezi Prahou a Bratislavou jezdily rychlostí 92 km/h. Dokonce i motorová ikona Slovenská strela měla maximální rychlost „jen“ 130 km/h.
Psali jsme
Osobní vlak Führersonderzug Adolfa Hitlera nesl od roku 1939 po dobu čtyř let jméno „Amerika“, avšak poté byl přejmenován na Führersonderzug…
Ačkoliv se „létající vlaky“ začaly vyvíjet ještě před Hitlerovým nástupem k moci, nacisté je později přijali jako důkaz svého technického náskoku. Německé říšské dráhy (Deutsche Reichsbahn) si objednaly první motorovou jednotku již v roce 1931, koncem roku 1932 proběhly zkušební jízdy.
Létající Hamburčan byl luxusní a rychlý stroj
První vysokorychlostní spoj přezdívaný Létající Hamburčan (DRG 877) vyjel na trati Berlín – Hamburk v květnu 1933, tedy čtyři měsíce poté, co se Hitler stal říšským kancléřem. Létajícího Hamburčana poháněly dva elektromotory o výkonu 410 koní, díky nimž svou trasu zvládl ujet za 142 minut. Pro srovnání: nejrychlejší vlak tažený parní lokomotivou jezdil stejnou trasu o 37 minut déle.
Souprava byla navržena jako výjimečný vlak s kapacitou 98 míst ve dvou otevřených oddílech 2. třídy, z nichž jeden byl kuřácký. Součástí vlaku byla také čtyři místa v malém bufetu. Luxusní charakter Letajícího Hamburčana podtrhoval jeho fialovo-krémový nátěr, typický pro nejprestižnější vlaky té doby. Neobvyklá byla i technická výbava – jednotka neměla běžné spřahovací a narážecí zařízení, a pro případ nutnosti tažení jiným vozidlem byla vybavena tažnou tyčí.
.jpg "Létající Hamburčan")
Po úspěchu Létajícího Hamburčana dorazily na německé tratě další vysokorychlostní následovníci řady SVT 137, známé pod názvy Hamburg, Leipzig, Köln a Berlin. Během šesti let se počet „létajících vlaků“ zvýšil na 35 motorových a tři elektrické jednotky. Z původního denního výkonu Hamburčana, který činil jen 586 km, se rázem stalo 19 tisíc kilometrů a celkem 40 spojů.
Další vývoj létajících vlaků zastavila válka
Výroba dalších strojů byla zastavena v srpnu 1939, před nacistickou invazí do Polska. „Létající“ expresy se na koleje znovu vrátily až po druhé světové válce. Několik kusů jezdilo ještě v NDR, a to do roku 1980. A co slavný Létající Hamburčan? Ten po roce 1945 sloužil francouzské okupační správě a v roce 1949 byl vrácen Deutsche Bahn, pro které dále jezdil do roku 1957. V Dopravním muzeu v Norimberku lze spatřit jednu polovinu jednotky, která se zachovala.