foto: Wikimedia Commons Public Domain/Ludendorffův most, 9. břena 1945
Na jaře roku 1945 se nacistické Německo ocitá na pokraji zhroucení a klíčovou překážkou pro Spojence zůstává řeka Rýn, přes kterou vede stále neporušený Ludendorffův most. Jeho ovládnutí by nejen urychlilo postup do nitra Německa, ale zároveň symbolicky pohřbilo poslední naděje Hitlerova režimu.
Německo na pokraji kolapsu
Je začátek roku 1945 a 2. světová válka v Evropě pomalu, ale jistě spěje ke svému konci. Je to již několik měsíců od 6. června 1944, kdy se spojenecká vojska úspěšně vylodila v severofrancouzské Normandii. Vylodění následoval bleskurychlý postup spojeneckých vojsk hlouběji do francouzského vnitrozemí. Na konci srpna roku 1944 je osvobozena Paříž a o několik dalších měsíců později dosáhnou spojenecké jednotky francouzsko-německých hranic. Spíše než odporem Němců, kteří čelí zásadnímu nedostatku lidských i materiálních zdrojů, je postup brzděn logistickými problémy. Kvůli rychlému postupu se logistické řetězce významně natáhnou, což nezadržitelně vede nejen k jejich vyšší zranitelnosti, ale i k nižší spolehlivosti.
Samotné Německo je na pokraji kolapsu. Situace na západní frontě je na začátku roku 1945 opravdu kritická. O nic lepší ale není situace ani na východní frontě. Je to již několik let od oné osudové bitvy u Stalingradu, která obrátila dění na východní frontě vzhůru nohama. Do jejího vypuknutí v červenci roku 1942 sbírali Němci s jistou mírou nadsázky jeden vojenský úspěch za druhým. Bitva u Stalingradu ovšem dočista otočí kormidlem dějin. V důsledku německé porážky převezmou sovětská vojska iniciativu. Tu se Němcům navzdory několika pokusům o provedení protiofenzivy již nepodaří získat zpět. Není tedy překvapením, že na začátku roku 1945 stojí Rudá armáda u bran polského hlavního města Varšavy.
Pouze na italské frontě se daří Němcům opírajícím se o velmi silně obrněné pozice spojeneckému tlaku jakž takž odolávat. Tato skutečnost je však pro německé velení jen velmi chabou náplastí. Německá armáda navíc čelí akutnímu nedostatku munice, techniky, zásob i pohonných hmot. To vše spolu s akutním nedostatkem dobře vycvičených vojáků způsobí, že Wehrmacht není schopen zastavit spojenecký postup na západní frontě. O zázrak se pokusí na přelomu let 1944 a 1945 v zalesněných Ardenách. Navzdory prvotním německým úspěchům však tato protiofenzíva žádný významný zvrat nepřinese. Když i tento poslední zoufalý pokus selže, je jasné, že německému nacistickému režimu skutečně zvoní hrana.
Změna taktiky
Německým silám tedy nezbyde nic jiného než se pokusit postup nepřátelským vojskům v maximální možné míře zkomplikovat. K naplňování této taktiky budou Němci ve velkém využívat nejrůznější přírodní překážky. Jednu z těch nejvýznamnějších tvoří Rýn, 1 233 km dlouhá řeka pramenící ve švýcarských Alpách a ústící do Severního moře v Nizozemsku. Německé velení vcelku logicky nařídí jednotkám zničit všechny mosty přes řeku Rýn, jakmile ji při ústupu překročí. Cílem je nejen způsobit spojeneckým vojskům co možná nejvyšší ztráty při náročném překonávání Rýna, ale také zpomalit nepřítele a získat kýžený čas na přeskupení sil. Zničení se nemají vyhnout ani železniční mosty, kterých vede přes Rýn hned několik.
Právě železnice hraje i v samotném závěru války prim na poli logistiky. Německo je v samém závěru války na železnici, jakožto klíčovém prostředku pro přesun vojsk i zásob, zcela závislé. Není tedy velkým překvapením, že velmi častými terči spojeneckých náletů budou kromě průmyslových oblastí i významné železniční uzly. I pro Spojence je železnice z hlediska zásobování v závěrečných měsících války životně důležitá. Právě proto budou Spojenci ochotně vydávat nezanedbatelné částky na opravu poničených tratí na osvobozeném území. V případě nouze nebudou Spojenci váhat ani s výstavbou zcela nových tratí, pokud přispějí ke zefektivnění logistických řetězců.
Zničte ten most
Rozhodnutí o zničení mostů přes Rýn se má týkat i dvojkolejného železničního Ludendorffova mostu. Tento most pojmenovaný po německém generálovi Erichu Ludendorffovi byl postaven ruskými zajatci v roce 1916 v průběhu 1. světové války. Hlavním účelem jeho výstavby bylo zajištění rychlého přesunu vojsk, munice a zásob mezi císařským Německem a západní frontou. Ke stejnému účelu bude sloužit i během 2. světové války, především během německé invaze do Francina v roce 1940. Tento ocelový 325 metrů dlouhý most je konstrukčně nesmírně zajímavý, jelikož na něj přímo navazuje o 57 metrů delší tunel vedoucí pod masivem Erpeler Ley. Nedílnou součástí mostu jsou i strážní věže a komory pro umístění výbušnin pro provedení demolice mostu.
O německém rozkazu ke zničení všech mostů přes řeku Rýn se vcelku logicky dozví i spojenecké velení. Vždyť je to již několik let od okamžiku, kdy se týmu matematiků a kryptoanalytiků vedených geniálním Alanem Turingem podařilo v britském Bletchley Parku sestavit stroj pro dešifrování německých zpráv zašifrovaných pomocí šifrovacího stroje Enigma. Práce týmu v Bletchley Parku zkrátila válku o několik let a zachránila miliony životů. Je smutnou ironií osudu, nebo snad typickým rysem lidstva, že místo slávy a zaslouženého uznání se Turing po konci války ocitl na samotném okraji společnosti. Proč? Protože se jeho homosexualita neslučovala s normami tehdejší britské společnosti.
Americký postup
My se však vraťme zpět do 7. března 1945, kdy se 1. americké armádě naskytne vskutku neočekávaný pohled. Poté, co dorazí předvoj 1. americké armády k západnímu břehu Rýna nedaleko od města Bonnu, uvidí před sebou američtí vojáci něco, v co asi ani sami nedoufali. Místo očekávaného torza před sebou totiž spatří na první pohled neporušený Ludendorffův most. To je zvláštní! Vždyť Němci rozhodli o zničení všech mostů přes Rýn bez výjimky. Jedná se o zásadní zprávu. Vždyť získáním kontroly nad tímto železničním mostem by Spojenci mohli překročit Rýn bez nutnosti využití rozsáhlé obojživelné operace, s níž navzdory jejímu vysokému riziku nevyhnutelně počítali.
Svou roli v tomto okamžiku sehraje i ona vrtkavá štěstěna, která se přikloní na stranu Spojenců. Ačkoli němečtí ženisté rozmístí na mostě výbušniny včas, jejich výbuch nepřinese očekávaný účinek a most se nezřítí. Dojde pouze k jeho poškození, které dočasně znemožní vjezd tanků. Aby toho nebylo málo, samotný most je německými jednotkami bráněn jen velmi chabě. Vzhledem k velmi komplikovanému terénu se zdálo německému velení velmi nepravděpodobné, že by se o jeho obsazení Spojenci pokusili. Tuto hozenou rukavici se však předsunuté síly 1. americké armády rozhodnou bez váhání pozvednout. Američané rychle vyšlou údernou jednotku s jediným cílem: Získat co možná nejrychleji kontrolu nad klíčovým přechodem přes Rýn. Vždyť riziko jeho zničení roste s každou sekundou.
Když se americká pěchota přiblíží na dohled německých pozic, pokusí se Němci znovu most vyhodit do povětří. Některé nálože však selžou. Další sice vybuchnou, ale most se opět nezřítí. Na rozmístění a oddálení dalších náloží již není prostor. Následuje nevyhnutelné. Proti mnohem početnějším a lépe vyzbrojeným Američanům nemají Němci navzdory výhodným pozicím šanci. Přestřelka nepotrvá dlouho. Ještě 7. března získají Američané nad mostem kontrolu definitivně. Zanedlouho Američané získají kontrolu i nad okolním územím včetně železničního tunelu pod masivem Erpeler Ley. Navzdory tomuto fenomenálnímu úspěchu nemají Američané stále vyhráno.
Poslední naděje zhasla
Zpráva o tom, že Spojenci získali kontrolu nad Ludendorffovým mostem přes Rýn, otřese německým velením. Pokud se totiž podaří Spojencům Rýn briskně překonat, je s německými šancemi na zázrak definitivně amen. I proto nařizuje říšský kancléř Adolf Hitler využití všech dostupných prostředků pro zničení mostu. Do oblasti je přesunuto dělostřelectvo, podniknuty jsou letecké útoky a odpáleny i pověstné rakety V2. Nic z toho však nepřinese kýžený efekt. V zoufalství se Němci dokonce pokusí vyslat k mostu skupinu speciálně vycvičených potápěčů, kteří dostanou za cíl rozmístit na mostě výbušniny a následně je odpálit. Ani tento troufalý kousek však úspěch nepřinese.
Potrvá dlouhých 10 dní, než se Ludendorffův most vlivem poškození a přetížení konečně zřítí. Tou dobou však již budou spojenecká vojska nenávratně zachycena na východním břehu Rýna a cesta na Berlín je otevřena. Navíc se Spojencům v mezičase podaří postavit několik pontonových mostů, které roli spadnuvšího Ludendorffova mostu zastoupí. Získání kontroly nad mostem přes Rýn bezesporu urychlilo konec války a zachránilo mnoho životů spojeneckých vojáků. Německé spolkové dráhy budou po válce uvažovat o obnově Ludendorffova mostu, ale nakonec od této myšlenky ustoupí. Dochovány zůstanou pouze mostní věže a část nájezdové rampy.