.jpg)
foto: Věra Motlová / Po stopách partyzánské skupiny MJH na Vysočině/Partyzánům se povedlo převrátit lokomotivu
Na sklonku druhé světové války se Prostějovsko změní v dějiště intenzivní partyzánské války. Sovětští výsadkáři a domácí odboj zde opakovaně zaútočí na klíčové železniční tratě a postupnou mravenčí prací budou narušovat německé zásobování i kontrolu nad regionem.
Německý úpadek
Je začátek roku 1945 a 2. světová válka v Evropě vstupuje do své závěrečné fáze. Kdysi mocné a obávané Německo je dnes již jen pouhým stínem svého minulého já. Je to již půl roku od úspěšného spojeneckého vylodění v Normandii, které zatlouklo poslední hřebík do pomyslné německé rakve. Na západní frontě navzdory několika spíše zoufalým pokusům o ofenzívu německá vojska téměř výhradně ustupují. O něco málo lepší je situace na Apeninském poloostrově, kde se Němcům a jejich spojencům daří držet frontovou linii na relativně stabilizované úrovni. Je zde ovšem nutné podotknout, že se zde Němci opírají především o velmi silně opevněnou linii. Itálie navíc není hlavním terčem spojenecké pozornosti.
Jiná je situace na východní frontě. Zde určila ráz dějin pro Sověty vítězná bitva u Stalingradu následovaná bitvou v Kurském oblouku. Na konci roku 1943 je osvobozen Kyjev, v září roku 1944 Tallinn a na počátku roku 1945 i Varšava. V té vypuklo již o několik měsíců dříve povstání, které ale bylo brutálně potlačeno německými jednotkami. Sověti, kteří mohli masakru zabránit, odmítli Varšavě přispěchat na pomoc. Proč? Protože Stalinův režim neměl žádný zájem na tom, aby se polský odboj podílel na osvobození hlavního města. Na podzim roku 1944 navíc 1. československý armádní sbor ve spolupráci s Rudou armádou zahájí Karpatsko-dukelskou s cílem prorazit německé obranné linie a proniknout na slovenské území.
Odboj v Protektorátu nabírá dech
Slovensko se vzpamatovává z německých represivních opatření, která přišla po porážce Slovenského národního povstání na konci října roku 1944. Stále větší odvahu projevuje odboj v Protektorátu Čechy a Morava. Ten byl přitom v roce 1942 prakticky rozprášen Reinhardem Heydrichem a následnou heydrichiádou (pozn.: německá odveta za atentát na R. Heydricha). Domácímu odboji se podaří z uštědřených ran postupně vzpamatovat, ale jeho fungování se od základu změní. Centralizované řízení typické před nástupem Heydricha bude nahrazeno o poznání decentralizovanějším přístupem, přičemž hlavní břímě bude ležet na ramenou partyzánských skupin, jejichž koordinace a spolupráce bude velmi limitovaná.
Pověst partyzánského hnutí budou především v závěru války pošramocovat masakry, kterých se budou rádoby „bojovníci za svobodu“ dopouštět na německém civilním obyvatelstvu, a které si mnohdy nezadají ani se zvěrstvy, kterých se dopouštěli nacisté. Bez zajímavosti není, že těch nejopovrženíhodnějších ukrutností se často dopouštějí „partyzáni“, kteří donedávna aktivně spolupracovali s nacistickým režimem a nyní se svou brutalitou snaží nechat zapomenout na svou pošramoceno minulost. Cílem skutečných partyzánů, kteří nebudou masakrovat civilisty, ale budou skutečně riskovat své vlastní životy v boji proti nacistům, se začne stále častěji stávat železnice, která je zcela zásadní pro logistiku německého Wehrmachtu.
Prostějovsko, ráj partyzánů
V oblasti Prostějovska je partyzánská aktivita v závěru války na velmi vysoké úrovni. Důvodů je hned několik. Tím hlavním jsou výhodné přírodní podmínky, které značně usnadňují působení partyzánských skupin. Dalším významným důvodem je přítomnost důležitých železničních tratí včetně té spojující Brno s Přerovem. Právě železnice je jedním z nejčastějších terčů útoků partyzánů. Železnice je obecně pro partyzány relativně snadným cílem, jelikož její ochrana je poměrně nákladná jak po materiální, tak především po lidské stránce. To platí v Protektorátu Čechy a Morava, který se vyznačuje jednou z nejhustších železničních sítí na světě dvojnásob. U železnice navíc platí, že i menší poškození trati může protistraně způsobit velmi zásadní škody.
Jak již bylo zmíněno, odboj na konci války se bude často vyznačovat decentralizovaným dojmem. Nejinak je tomu i na Prostějovsku, kde jednotlivé partyzánské skupiny aktivně provádí sabotáže cílící především na německé zásobovací linie. Jednotlivé partyzánské skupiny se skládají z civilistů nejrůznějších profesí, bývalých vojáků i speciálně vycvičených výsadkářů vysílaných především ze Sovětského svazu. Na Prostějovsku se do partyzánského hnutí zapojuje celá řada skupin. Mezi ty nejvýznamnější patří partyzánský oddíl, jehož páteř tvoří sovětští parašutisté z výsadku Jermak doplnění o uprchlé sovětské zajatce, kteří se ukrývají na Drahanské vrchovině a Vysočině a členové českého odboje.
Zmíněný partyzánský oddíl je na konci roku 1944 rozdělen na několik menších skupin, jejichž koordinace i komunikace bude z důvodu jejich vlastní bezpečnosti značně omezená. Jednou ze zmíněných skupin je i ta vedená Pavlem Volkovem, který se před navázáním kontaktu se sovětskými výsadkáři ukrýval v oblasti poté, co uprchnul z německého zajetí. Po válce bude tato skupina známá pod názvem Jermak-Porošin. Její název bude odkazovat na dalšího sovětského vojáka uprchnuvšího z německého zajetí Evgenije Porošina, který převezme velení nad skupinou až v posledních dnech války po smrti Pavla Volkova na konci dubna 1945.
Trať Přerov-Brno: ideální cíl
Na začátku roku 1945 nalezne Volkovova skupina velmi kvalitní úkryt ve Výšovicích vzdálených asi jen 6 km od Prostějova. Provizorní bunkry bude skupina využívat nejen jako ubytování, ale rovněž pro výrobu protinacistických tiskovin i mnohdy improvizovaných náloží určených pro použití během připravovaných diverzních akcí. Tyto prostory poskytne skupině místní tesař Martin Svoboda, který bude disponovat vynikající znalostí lokálních geografických podmínek. O svoje znalosti se bude aktivně dělit s partyzány, čímž jejich působení v oblasti značně usnadní. Aby získali potřebné materiály, nebudou partyzáni váhat přepadnout několik kamenolomů, kde naleznou kýžené výbušniny.
K první akci se Volkovova skupina odhodlá na začátku února 1945. Pod rouškou tmy se skupina několika partyzánů přemístí k důležité trati spojující Brno s Přerovem. Asi kilometr na východ od obce Nezamyslice rozmístí skupina na trať několik výbušnin. Ačkoli nacisté na přelomu let 1944 a 1945 významně posílí ochranu železničních tratí na území protektorátu, na efektivní předejití obdobným útokům jsou krátcí. Volkovova skupina si je tohoto nacistického neduhu velmi dobře vědoma. Nyní stačí jen počkat na vhodný moment. Je 9. února 1945 a inkriminovaným úsekem mezi Nezamyslicemi a Němčicemi nad Hanou projíždí dlouhý dvacetivozový nákladní transport.
Vše vypadá normálně, když v tom se ozve mohutná rána. To partyzáni odpálí předem nainstalované nálože. Jako zázrakem se však nic zásadního nestane. Vlak nevykolejí, výbuch nikoho nezraní a náklad zůstane neporušený. V důsledku výbuchu dojde pouze k přetržení telefonního vedení a vytržení asi 35 cm dlouhého kusu pravé kolejnice. I tak potrvá necelých 6 hodin, než se podaří trať uvést zpět do provozuschopného stavu. Nastalého zmatku se Volkovi partyzáni rozhodnou využít k nerušenému přesunu do obce Doloplazy, v níž přepadnou téměř nestřeženou četnickou stanici, jejíž posádka vyrazí na místo nám již dobře známé železniční diverzní akce.
Trn v oku německé moci
V následujících měsících se Volkovova skupina odmlčí. S další činností se přihlásí až na začátku dubna 1945, kdy v již dobře známé oblasti v okolí Doloplaz provedou úspěšnou sabotážní akci cílící na sanitární vlak jedoucí po trati mezi Prostějovem a Brnem. Jako zázrakem se však opět nikomu nice nestane, a tak dojde opět „pouze“ k dočasnému narušení provozuschopnosti zmíněné tratě. Stejný nebo ještě dokonce výrazně omezenější efekt přinesou i další sabotážní akce cílící především na úsek Nezamyslice – Ivanovice na Hané na železniční trati mezi Přerovem Brnem. Navzdory tomu, že dopady sabotážních akcí nebudou tak rozsáhlé jako u některých jiných partyzánských akcí, úspěšné působení skupiny Jermak-Porošin bude pro Němce skutečným trnem v oku.
Němci v reakci na rozsah partyzánských aktivit na Moravě dokonce zřídí zvláštní inspektorát ostrahy dráhy, jehož šéf disponuje speciálními pravomocemi, má všechny jednotky ostrahy přímo pod svým velením a zodpovídá se přímo státnímu ministrovi pro Čechy a Moravu Karlu Hermannu Frankovi. Zvýšená aktivita odboje povede rovněž k drakonickým trestům ze strany nacistů. Represivní složky budou využívat výjimečně krutá protiopatření včetně poprav civilistů a vypalování vesnic. Cílem bude odradit civilní obyvatelstvo od jakékoli spolupráce s odbojem. Tyto represe budou mít smíšený efekt. Některé skutečně všudypřítomný strach odradí od spolupráce s odbojáři, zatímco u jiných podpoří odpor vůči okupantů a touhu pomoci partyzánům v jejich boji.
