Hitler spolkl návnadu i s navijákem. Jak drzá britská sabotáž totálně obelstila Třetí říši

Zatímco se spojenci připravovali na vylodění na Sicílii, v řeckých horách se pokusila skupina britských výsadkářů provést zdánlivě nemožnou akci, jejímž cílem nebylo nic menšího než dokonalé zmatení Hitlerova režimu.

Velká Británie proti všem

Je perný červen roku 1943 a my se nacházíme ve sluncem vyprahlém Řecku. Už jsou to bezmála 4 roky od počátku 2. světové války v Evropě a její konec se zdá být stále v nedohlednu. Na druhou stranu situace pro Spojence již nevypadá ani zdaleka tak beznadějně, jako tomu bylo na přelomu léta a podzimu roku 1940, kdy osamocená Velká Británie musela sama (pozn.: pouze s určitou materiální podporou poskytovanou USA) čelit nekonečným náletům německé Luftwaffe v rámci bitvy o Británii. Nezapomínejme, že v té době leží celá kontinentální Evropa u nohou Německa a jeho spojenců, a to včetně Sovětského svazu.

Navzdory tomu, že pro Německo v té době vyrábí prakticky celá Evropa, se Britům podaří německé materiální převaze odolat. Němcům se nepodaří ovládnout britské nebe. Tato překážka znemožní Němcům provést připravovanou obojživelnou operaci s krycím názvem Lvoun, v rámci níž by se měla vojska Wehrmachtu vylodit ve Velké Británii a následně ji obsadit. Hitlerovi, kterému vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring opakovaně sliboval hladkou porážku britského královského letectva, dojde trpělivost, a tak operaci Lvoun odloží na neurčito a zaměří svou pozornost jinam.

V létě roku 1941 Německo dokonale zaskočí Sovětský svaz, svého někdejšího spojence. V rámci operace Barbarossa vstoupí vojska Německa a jeho spojenců na sovětské území, kde se zpočátku setkají jen s minimálním odporem. To je dáno především Stalinovou slepou důvěrou v pakt o neútočení, který Německo se Sovětským svazem v srpnu roku 1939 uzavřelo. Navzdory varováním rozvědky o chystané německé invazi nedojde k posílení jednotek střežících sovětsko-německou hranici. Ty budou navíc mnohdy jen velmi chabě vyzbrojeny.

Bod zlomu

Není žádným překvapením, že v prvních týdnech a měsících sovětsko-německé války zavládne v Rudé armádě zmatek, čehož Němci dokonale využijí a na konci září roku 1941 budou stát před branami Moskvy. Díky ruské zimě, sovětské houževnatosti, genialitě generála Žukova velícímu sovětským vojskům i sérii Hitlerových strategických chyb se Němcům dobýt sovětské hlavní město nepodaří. Následovat bude krvavá bitva u Stalingradu, v rámci níž německá vojska utrpí drtivou porážku, z jejíchž následků se nikdy zcela nevzpamatují.

V létě roku 1943 se Němci a jejich spojenci pokusí zvrátit nepříznivou situaci na východní frontě ofenzivou v Kurském oblouku. V rámci ní dojde u vesnice Prochorovka k největší tankové bitvě v lidských dějinách. Získat zpět ztracenou iniciativu se však Wehrmachtu nepodaří. Vojska Osy budou na východní frontě už jen vyklízet dříve dobytá území. Nepříznivou situaci pro Němce ještě umocní úspěšné vylodění spojeneckých vojsk na Sicílii v červenci roku 1943.

Tato operace s krycím názvem Husky umožní spojencům i díky podpoře místní mafií ovládnout strategicky nesmírně významný ostrov, který využijí jako základnu pro vpád na Apeninský poloostrov. Součástí operace Husky je i rozsáhlá zastírací operace s krycím názvem Animals (pozn.: Zvířata), jejímž cílem je Němce přesvědčit, že spojenecký útok nepovede na Sicílii, nýbrž na Sardinii a na Balkán. Tato mravenčí snaha skutečně přinese kýžené ovoce, jelikož Hitlerovo Německo spojenecké dezinformační kampani uvěří. Důsledky této chyby jsou pro Němce fatální.

Italské fiasko

My se však vraťme zpět do Řecka, které již více než 2 roky sužuje nacistická okupace. Abychom pochopili, jak se Řecko dostalo pod kontrolu vojsk Osy, musíme se podívat o několik let zpět. Je říjen roku 1940 a Itálie v souladu s předválečnými plány napadá Řecko z Albánie, kterou kontroluje od dubna roku 1939. Všichni očekávají rychlé vítězství, vždyť Itálie má jasnou materiální, technologickou, ekonomickou i lidskou převahu. Řecké armádě se však italský útok podaří odrazit.

A co víc, dokonce přejde do protiútoku a zatlačí bezradné Italy hluboko do albánského vnitrozemí. Samotné Řecko je již od roku 1936 ovládáno autoritativním režimem armádního generála a zapřisáhlého antikomunisty Ioannise Metaxase. Ten se k moci dostane po pádu republiky v roce 1935 poté, co se na řecký trůn vrátí král Jiří II., který ve strachu z hrozící komunistické revoluce jmenuje krajně pravicového generála Ioannise Metaxase prozatímním premiérem, aby chaosem zmítanou zemi stabilizoval.

Italské trápení v Řecku ukončí až zásah Wehrmachtu. Toho se však nedožije Metaxas, neboť zemře v důsledku komplikací spojených s vážným hnisavým zánětem hltanu na konci ledna roku 1941. Německá vojska vpadnou do Řecka přes Bulharsko v dubnu roku 1941. Němcům se rychle podaří Řeky porazit. Řecké území je následně rozděleno mezi Německo, Itálii a Bulharsko, přičemž Němci si ponechají kontrolu nad strategicky nejvýznamnějšími oblastmi včetně řady přístavů a hlavních dopravních uzlů.

EDES a EAM – znesvářené strany řeckého odboje

Řecko má pro Německo stejně jako zbytek Balkánu značný význam. Vedou přes něj totiž významné trasy spojující střední Evropu s východním Středomořím. Oblast je navíc poměrně bohatá na surovinové zdroje. Není překvapením, že Němci budou dělat vše pro to, aby stabilizovali svou kontrolu nad Řeckem. To se ovšem ukáže býti problémem, jelikož Řecko disponuje extrémně hornatým terénem, který je téměř dokonalý pro partyzánský odboj. Není velkým překvapením, že řecký odboj bude mít všechny předpoklady, aby se zařadil mezi ty nejsilnější v Evropě.

V naplnění jeho nedozírného potenciálu však řeckému odboji bude bránit jeden zásadní nedostatek, jímž je jeho nejednotnost. Nejvýznamnější roli budou hrát v řeckém odboji dvě na kordy znesvářené organizace. Komunisty řízená Národní osvobozenecká fronta (EAM) si udržuje kontrolu nad řeckým hornatým vnitrozemním. Její vojenské křídlo Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS) je vedené bývalým novinářem Arisem Velouchiotisem a je nejlépe organizovanou složkou řeckého partyzánského odboje.

Protipól Národní osvobozenecké fronty tvoří středopravicová Národní republikánská řecká liga (EDES) vedená velezkušeným vojenským důstojníkem Napoleonem Zervasem. Obě strany názorově spojuje snad jen odpor k monarchistickému zřízení a k Metaxasovu režimu. Dokonce ani přítomnost společného německého nepřítele nepřiměje obě strany spolupracovat. Přitom je jasné, že pokud by obě strany odboje dokázaly alespoň dočasně překonat společná příkoří, představoval by sílu, která by německým, italským i bulharským okupantům byla schopna napáchat rozsáhlé škody.

Této skutečnosti jsou si velmi dobře vědomi Briti. Britská tajná služba Special Operations Executive (SOE) v roce 1942 věnuje nemalé úsilí snaze spojit pro účely boje proti nacistickým okupantům obě znesvářené strany odboje. Nesmírné úsilí britských tajných služeb, a především výsadkářů pohybujících se v terénu, nakonec přinese vytoužený úspěch. EDES a EAM přistoupí na Brity navržené podmínky spolupráce. Výsledkem bude mimořádně úspěšná operace Harling, která vyřadí na několik týdnů z provozu viadukt Gorgopotamos, což významně zkomplikuje zásobování německého Afrikakorpsu v severní Africe.

Součást velké hry

Jak již víme, v červenci roku 1943 dochází k vylodění spojeneckých vojsk na Sicílii. Tomuto stěžejnímu okamžiku 2. světové války však bude předcházet asi měsíc trvající krycí operace Animals, jejímž cílem je jediné: Přesvědčit Němce a jejich spojence, že připravovaný obojživelný útok má směřovat především na Balkán. Kromě dezinformační kampaně bude nedílnou součástí této zastírací operace série sabotážních akcí provedená v Řecku a v dalších zemích Balkánského poloostrova.

Není překvapením, že se Britská tajná služba rozhodne naplno využít zkušenosti získané v rámci operace Harling. Briti se rozhodnou, že i v případě nově připravované diverzní akce, která dostane krycí název Washing, zaútočí na trať Athény – Soluň představující páteřní řecké severojižní spojení.  Nyní zbývá jen zvolit cíl. V úvahu připadá celá řada objektů, ovšem volba nakonec padne na viadukt Asopos nacházející se přibližně 145 km směrem na severozápad
od Athén.

Rozhodně se nejedná o jednoduše přístupný cíl. Vždyť trať v úseku, kde kříží řeku Asopos, prochází mimořádně obtížným členitým terénem. Trať je v tomto úseku vedena sekvencí několika tunelů, hlubokých zářezů a mostních konstrukcí. O co je provedení diverzní akce na tomto úseku trati náročnější, o to sladší je potenciální odměna. Případné poškození viaduktu Asopos by vyřadilo tuto páteřní trať z provozu téměř jistě na poměrně dlouhý časový úsek, jelikož lze předpokládat, že by se její opravy v extrémně nehostinném terénu značně protáhly.

Mezera v německé obraně detekována

Přípravu diverzní akce komplikuje především nedostatek informací. Britská tajná služba si vzhledem k neaktuálnosti map pocházejících z předválečného období vůbec není jistá, zda vůbec existuje cesta, po které by se diverzanti mohli k mostu nepozorovaně dostat. Je nezbytné provést nejprve průzkumné práce v terénu. Skupina výsadkářů pod vedením kapitána Geoffreyho Gordon-Creeda a novozélandského důstojníka Donalda Stotta provede detailní průzkum oblasti.

Výsledné zprávy jsou šokující. Trať je v některých úsecích doslova lemovaná strmými stěnami. Pohyb po jejich svazích je prakticky vyloučen. Vypadá to, že jediná přístupová trasa k trati vede skrz koryto řeky Asopos. I její zdolání se však dá být značně problematické. Voda je ledová. V některých místech je nutné plavat, jinde je potřeba překonat vodopády. Diverzanti se navíc musejí soutěskou pohybovat nanejvýš opatrně, aby se vyhnuli odhalení německými hlídkami Mapování oblasti zabere skupině asi 3 týdny. Mravenčí práce však přinese kýžené ovoce.

Stottova skupina objeví zásadní nedostatek v německé obraně tohoto železničního úseku. Německá pozorovací stanoviště jsou totiž rozmístěna převážně na svazích podél trati. Hlídky tak věnují prakticky veškerou pozornost svahům lemujícím trať. Zdá se, že Němce vůbec nenapadlo, že by se někdo mohl pokusit zaútočit na viadukt skrze koryto řeky, které tak zůstává prakticky nekryté. I tak je riziko mimořádné, neboť by se v případě odhalení ocitli téměř jistě pod palbou německých kulometů rozmístěných na samotném mostě.

Vstup do jámy lvové

Průzkum je dokončen. Poznatky jsou zpracovány. Je čas přejít od plánování k činům. Je 20. června 1943 a skupina 6 speciálně vybavených výsadkářů vedených Geoffreym Gordon-Creedem se vydávává na cestu k viaduktu Asopos. V pozdních večerních hodinách dorazí skupina na práh soutěsky. Všudypřítomná tma jim poskytuje plášť neviditelnosti. Přesto však musí postupovat nanejvýš opatrně. Každý zvuk se odráží od okolních skalních stěn. Každý krok může vést k odhalení a jisté smrti. Není divu, že napětí v hlavách všech členů skupiny dosahuje nejvyššího stupně.

Navzdory tomu je nezbytné zachovat chladnou hlavu. Po několikahodinovém martyriu se skupina ocitá přímo pod viaduktem Asopos. Nyní je potřeba jednat rychle, ale nanejvýš uváženě. V extrémně stísněných podmínkách diverzanti umně rozmisťují časované nálože na místa, jejichž poškození zapříčiní pád konstrukce. Každý pohyb vyžaduje maximální opatrnost. Vždyť několik metrů nad jejich hlavami se nachází po zuby ozbrojená německá posádka.

Nálože jsou rozmístěny. Odpočet běží. Jeden by řekl, že má skupina vyhráno. Opak je však pravdou. Navzdory absolutnímu mentálnímu i fyzickému vyčerpání teď skupinu čeká možná ta nejnáročnější část mise. Po spuštění časovače na náložích skupina zahajuje okamžitý ústup. K němu musí využít stejnou cestu jako tu, po níž na místo dorazila. Hodiny odbíjejí půlnoc. Je 21. června 1943 a diverzanti opět skrytí rouškou všudypřítomné tmy ustupují soutěskou zpět. Každý krok znamená neuvěřitelnou bolest a vyžaduje nesmírnou mentální sílu.

Video:

Okamžik pravdy

Jak se postupně vzdalují od mostu, začíná se do hlavy výsadkářů vkrádat stále silnější sémě nejistoty.  Vždyť stále nic neslyšeli. Přitom již urazili dostatečnou vzdálenost na to, aby časovač dospěl k nule a oni se stali svědky tolik očekávaného výbuchu. Minuty plynou stále pomaleji. Nervozita roste. V jeden moment se výsadkáři zastavují, aby se poradili. Pokud se něco pokazilo a k výbuchu nedošlo, vyšla by veškerá jejich snaha vniveč. Jedinou možností, jak zjistit, co se stalo, je vrátit se zpět k mostu.

To je ovšem velmi riskantní podnik. Je možné, že si Němci jejich činnosti přeci jen všimli a nálože se jim podařilo zneškodnit. Návrat na místo činu by tak znamenal jistou smrt. Vůle dotáhnout diverzní akci do konce je však silnější než strach z Němců. Je nezbytné se vrátit zpět, shodují se výsadkáři. V tom se soutěskou rozlehne ohlušující výbuch. Výsadkáři ztuhnou. Několik dlouhých vteřin musejí tuto skutečnost zpracovat, aby si uvědomili, co se stalo. Uspěli. Most se zřítil. Nyní nezbývá než se co nejrychleji stáhnout zpět na území kontrolované odbojem.

Němcům potrvá dlouhé 2 měsíce, než se jim podaří uvést tento úsek stěžejní trati Athény – Soluň zpět do provozu. To je však pouze sekundární důsledek. Pro spojence je mnohem důležitější skutečnost, že Němci na základě tohoto útoku i dalších diverzních akcí provedených v rámci operace Animals uvěří, že spojenecká obojživelná operace bude směřovat na Balkán. To spojencům značně usnadní připravované vylodění na Sicílii v červenci roku 1943. Němci na tuto sabotážní akci budou reagovat tvrdými represemi vůči civilistům ve snaze je odradit od spolupráce s Brity i odbojem. To se jim však nepodaří.