Cestopis: Vlakem za sněhem! Aneb jak jsme vyrazili na perfektní lyžovačku do Švýcarska

Do Švýcarska, země pro mnoho lidí zaslíbené, se dá cestovat mnoha různými způsoby. My si zvolili jednu z těch nejpříjemnějších, vlak. Jak probíhá cesta z Prahy do Švýcarska si přiblížíme v následujícím cestopisu.

Jak jednou pravil ve svých dílech slavný britský filosof Francis Bacon: „Když nemůže hora k Mohammedovi, musí Mohammed k hoře“. I tak by se dal v principu shrnout účel naší švýcarské cesty, na níž jsme se před několika dny vypravili. Rozdílem bylo pouze to, že v roli Mohammeda jsme byli my a v roli hory byl sníh, jehož se nám v našich nadmořských výškách poslední dobou příliš nedostává.

Do Švýcarska jsme se vydali samozřejmě vlakem. Skvěle nám k přesunu posloužil lůžkový vůz, který pravidelně vypravují České dráhy ve vlaku do Linze. Z Prahy hl. n. odjíždí v 18.20 h. Tento vůz je následně v Linzi přepojen k jinému vlaku, jenž jej doveze až do Zürichu. Přesně takhle jsme cestovali i my.

Krátce po osmnácté hodině jsme i s lyžemi seděli v našem kupé, jemuž nechyběla ani sprcha. Nedlouho poté, co jsme se uvelebili, jsme dostali hlad, a tak přišla řada na jídelní vůz, který je pravidelně řazen na Jižních expresech směr Linz. Jídlo připravované společností JLV ani tentokrát nezklamalo, ba naopak výborně doplnilo potřebnou energii pro zbytek cesty.

Po zpříjemnění večera v restauračním voze jsme se vydali zpět do našeho vagónu. Cesta to paradoxně nebyla z nejkratších, náš vůz se nacházel na úplně opačném konci vlaku než vůz jídelní. Poté, co jsme dorazili do našeho kupé a provedli hygienu, jsme velmi brzy ulehli ke spánku, neboť budíček byl naplánován relativně brzy.

Přesně podle plánu nás v pátek ráno probudil stevard a nabídnul nám snídani, která byla na skromné vlakové poměry poměrně bohatá. Nechyběl jogurt, housky, džem, čaj ani džus, zkrátka skoro jako doma. Krátce před sedmou hodinou jsme vystupovali v Buchsu na rakousko-švýcarských hranicích. Odtud nám jel za necelou půl hodinu regionální vlak do Churu, kde jsme byli ubytováni. Jak je ve Švýcarsku obvyklé, cesta probíhala zcela podle jízdního řádu, a tak jsme v 7.48 h vystupovali v naší cílové destinaci, Churu. Následně jsme vyrazili na ubytování a potom pro Švýcarsko typickým PostBusem do přilehlých lyžařských středisek.

Chur, v němž jsme bydleli, je nejen centrem kantonu Graubinden, ale také sídlem slavné Rhétské dráhy. Tato společnost provozuje své vlaky velké části kantonu Graubinden. Jedná se o největší soukromou železniční společnost v celém Švýcarsku, která byla založena již roku 1888. No, i když soukromá. Většinu majetkového podílu ve společnosti drží kanton Graubinden, další významný podíl má Švýcarsko. K tomu mají minoritní podíly i některé švýcarské obce a v ryze soukromých rukou jsou dnes jen pouhá 4 % akcií.

  

Její síť vede i do města Arosa, do něhož vede několik sjezdovek ze střediska, kde jsme 2 dny lyžovali. Pro cestu do Churu jsme využili právě panoramatickou železnici Rhétské dráhy, která na cestě mezi těmito 2 městy překonává převýšení větší než 1000 m a skýtají se z ní přinejmenším působivé výhledy.

Po týdenním pobytu se naplnil čas odjezdu. Churu jsme dali protentokrát sbohem okolo 9. hodiny večerní, kdy jsme nastoupili do regionálního vlaku směr Buchs, kam jsme také bez problémů za necelou hodinu dorazili. Tam nás čekal jen přestup na noční vlak a cesta do Prahy. Vzbudili jsme se již v Čechách, kousek před Českými Budějovicemi. To už byl čas snídaně. Následně jsme se převlékli, sbalili a v 10:38 h vystoupili na pražském hlavním nádraží.

Zdroj: autor: Cestopis Ondra Čecha