„Bobina? Mrcha! Když na ni sedneš z Vectronu, vytrestá tě,“ varuje strojvedoucí Štrublík

Strojvedoucí Michal Štrublík má mimo svůj běžný úvazek u ČD na starost také péči o stroje v olomouckém depozitáři ČD Muzea. K lokomotivám a prostředí železnice se dostal již od mala. Jak sám uvádí v rozhovoru pro Železničář: „Můj otec dělal vedoucího vlečky v Karviné u OKD Dopravy a já jsem s ním vyrůstal na šachtě. Od nějakých šesti, sedmi let jsem byl pořád na mašině.” Železnice ho životem provázela i dále. Kvůli tomu, aby stihl jezdit na vysněných Bertách zanechal vysokoškolského studia energetiky a šel se naplno věnovat kariéře strojvůdce. 

Strojvedoucí Michal Štrublík: Stará vs mladá škola

V rozhovoru dále přibližuje, jak tehdy probíhaly strojvůdcovské zkoušky a v čem se proces liší například oproti dnešku. „Tehdy strojvedoucích nebylo příliš potřeba, takže jsme neměli nic jisté, od zkoušek jsme lítali běžně,” popisuje Štrublík. „Kolikrát jsme trpěli, ale žijeme z toho dodnes, dodává. Řeč přišla také na rozdíly při řízení starších a moderních strojů. „Když strojvedoucí jezdí s párou nebo Bobinou, musí mít komplexní znalosti a vřelý vztah k dráze. Oproti moderním strojům zaměstnávají veškeré smysly úplně jinak”. Dodává také, že je umění přepnout na patřičný stroj. „Rukopis jednotlivých strojvedoucích jednoznačně poznáte i vzadu jako cestující – u těch dobrých většinou tím, že o nich téměř nevíte,“ zdůrazňuje Štrublík.

Dodává dále, že na páře jezdí 18 let. "Když to člověku jde, mašina vaří a dělá, co má, je to čirá radost. Topič musí umět pracovat s předstihem. Ramzová je třeba pověstná hrůza každého topiče – vždycky se jí říkalo ‚topičská maturita‘, protože tam se ukáže, kdo umí topit. To jsou všechno krásné zážitky, které na ničem jiném nezažijete,“ vzpomíná. 

Bobina: Lokomotiva, která ho provází od dětství 

Právě zmiňované Bobiny jsou Štrublíkova velká láska. Popisuje, jak se na ně již jako malý jezdil na kole dívat. "A je to neuvěřitelné, ale každá je svá. Umí být strašné mrchy, a když si na ně sedne někdo rovnou z Vectronu a bez citu, vytrestají ho. Jeden špatný rozjezd dokáže mašinu odrovnat. Je třeba ji poslouchat, včas například při jízdě na odporové stupně odhalit napálený stykač," říká v rozhovoru a pokračuje: "Na druhou stranu si kolikrát vystačím sám s pilníkem, přečistím stykač a můžu pokračovat. Ale to bylo stejné i na Gorilách, na kterých jsem jezdil strašně rád. Když se s nimi sžijete, jsou to krásné jízdy. Skoro jako s párou". 

Životem ho provázejí dodnes. Kromě toho, že patří mezi stroje, o které se stará napsal o Bobinách i knížku. Z původně zamýšlené brožury se nakonec stala kniha, která má více jak 500 stran. "Začal jsem se koukat po statistikách, chodil do archivů a najednou začaly vyplouvat další a další věci.” Poté co Štrublík začal objevovat zmínky o exportní verzi do Indie nebo o obviňování ze špionáže, začal chodit i na srazy se Škodováky z Plzně, kteří vyprávěli další podrobnosti ze zákulisí výroby a vývoje Bobiny. 

„Tyto neuvěřitelné lidi táhlo odhodlání vrátit se zpět na vrchol vývoje elektrických lokomotiv. To se jim povedlo a já doufám, že kniha dostatečně popisuje, kolik do toho dali a co je to stálo“ říká o své knize Michal Štrublík. Mimo to, že má nyní rozepsané další knihy, v rozhovoru zmiňuje i to, že by olomouckou sbírku v budoucnu rád rozšířil o další lokomotivu, takzvanou Gorilu.  

Zdroj: Železničář.cd.cz