„Bez pěticípé hvězdy lokomotiva nevyjela!” Vlaky poslouchaly „rudou diktaturu”

Vlaky byly symbolem doby – nacpané rychlíky, parní stroje s rudou hvězdou i legendární spoje za svobodou. Železnice psala příběhy, kde se mísila politika, technika i sny obyčejných cestujících.

Dlouhé roky byla železnice v Československu v pozici suveréna. Jako nejdůležitější dopravce po druhé světové válce se těšila výhodě, kdy pro většinu obyvatel představovala jediný prostředek dálkové dopravy. Nebylo tehdy nic neobvyklého vidět patnáctivozový rychlík nabitý k prasknutí. Jak zaznělo v již starším dokumentu ČT RETRO, ke kterému poskytl podklady i historik a modelář železnice Ivo Mahel: „Vlak pro ně byl jediným prostředkem.” 

Služby a technické zázemí tehdejší železnice však reflektovaly poválečnou realitu. Cestujícím nabízela to, co podědila – staré vagóny z předválečných časů. Dnes už na nádražích nenajdeme ani symboly a profese tehdejší doby: nosiče zavazadel, kuřácké či poštovní vozy, živý hlas z amplionů, ani parní lokomotivy s nezbytnou pěticípou hvězdou.

 

Politická nutnost: Pěticípá hvězda 

Pěticípá hvězda na čele parních krasavic byla neklamným symbolem doby, a zároveň politickou nutností. Jak prozradil bývalý strojvedoucí v dokumentu, bez ní se z depa na trať zkrátka nesmělo. Byl to symbol vnímaný často jako „nutné zlo.“

Tato éra ovšem zrodila i technické legendy. Jednou z nich byl bezesporu Albatros, parní lokomotiva, která si získala srdce nejednoho strojvedoucího. „Když se lokomotiva správně rozehřeje, tak jí popustíte otěže ještě více a dovolíte, aby jela,“ popsal s láskou své pocity bývalý strojvedoucí Pavel Daniš. „Najednou zrychluje, dostává se ke stovce a chce zrychlovat stále dál. Najednou cítíte, jakoby se lokomotiva malinko nadzvedla. Je to úžasný pocit,“ dodal.

Panťák, Albatros ve hře 

Zatímco Albatros kraloval dálkovým trasám, pro příměstskou dopravu, zejména v oblasti Prahy, vznikl v 60. letech jiný fenomén: elektrická jednotka řady 451. Sériovou výrobu zajišťovala Vagónka Tatra Studénka. Díky svému charakteristickému a výraznému čelu, které připomíná žabí tlamu, si jednotka vysloužila přezdívky jako „Žabotlam“ nebo „CityFrog“. Kromě toho se jí ale říkalo také „Pantograf“, „Panťák“ nebo „Emilka“.

V dokumentu nazvaná „trvalkou na dráze“ byl Žabotlam ve své době moderním konstrukčním řešením, ale měla i své provozní neduhy. Bývalý strojvedoucí Pavel Bukvaj zmiňuje jeden: „Byl dlouhý, když byla nějaká závada, tak jsme se proběhli,“ popisuje s úsměvem. Zároveň se s lehkou nostalgií rozvzpomněl na časy s pomocníkem, kterého dnes strojvedoucí už nemají. Kontrolka otevřených dveří nebyla stoprocentní a občas se stala vtipná historka. „Pomocník si myslel, že utíká s vlakem a mává na rozloučenou. On se ale neloučil, jen byl chycený za rukáv,“ popsal úsměvnou, leč nechtěnou, nehodu Pavel Bukvaj.

 

Vindobona, Západní expres 

Železnice však nebyla jen o tuzemské dopravě, ale i o mezinárodních spojích, které byly symbolem naděje a propojení se světem. Dokument se zaměřil na legendární spoje Vindobona a Západní expres. Vindobona vyrazila po dlouhých dvanácti letech z Berlína rovnou do Vídně. Rychlost 160 kilometrů za hodinu byla v té době sci-fi a zvládnout trasu Berlín-Vídeň za 12 hodin představovalo špičku ledovce.

Západní expres s poetickým názvem pro linku do Paříže byl doslova „vlak svobody, který prorazil železnou oponu,“ potvrdil bývalý strojvedoucí. Vlak projel střeženou hranicí s Německem a vyvolal obrovský poprask. Cedule s nápisem „Praha - Paris“ slibovala něco mimořádného. A přestože se za hranicemi vlak změnil v „obyčejný“, pocit „západního vzduchu“ byl pro mnohé k nezaplacení. „Dojeli jsme do Chebu, tam nastoupili ti naši samopalníci. V okamžiku, když jsme opustili hranici, nasáli vzduch, tak to byl balzám," vzpomíná jeden z pamětníků.

Cesta na Východ do Moskvy však měla zcela jinou příchuť. Mezinárodní vlaky byly životní tepnou pro diplomaty a obchodníky, ale pro některé cestující šlo prý o očistec. Cesta trvala celých 30 hodin. A to kvůli zásadní věci: jinému rozchodu kolejí. Na hranicích se musely vyměňovat celé podvozky. Cestující si tehdy mohli vybrat, zda zůstanou uvnitř vozu, nebo se půjdou projít na perón.

Zaznělo také téma jídelního vozu a převozu zboží ve vlaku. „Všude to bylo na úplatcích. Když jste nedal pivo nebo lančmít, tak vás klidně někde odpojili, jakože máte poruchu. Specialisté na toto byli Rumuni. Až k Moskvě jsme byli vyprodaní,“ dodal bývalý strojvedoucí a zmínil, že má hodně kuriózních historek.

Příběhy parních lokomotiv, přeplněných rychlíků, nezbytných rudých hvězd i "vlaku svobody" Západní expres, který prorazil železnou oponu, ukazují, že železnice byla vždy mnohem víc než jen dopravní prostředek. Byla klíčovým svědkem naší historie, zrcadlem politických poměrů i technického pokroku.