„Kosil” i sovětské tanky, ale prohrál. Japonské monstrum s děly ráže 105 mm zničili až Sověti

foto: Obrněný vlak Typ 94 / Wikimedia Commons Public Domain/Obrněný vlak Typ 94

Železnice byla páteří japonské okupační moci v Číně. Její ochranu před neutuchajícími útoky čínských partyzánu se japonská armáda rozhodla zajistit obrněnými vlaky, které měly nejen zabezpečit železniční tratě, ale také aktivně podporovat protipartyzánské akce.

Japonsko mezi válkami

Světem hýbou divoká 30. léta 20. století a my se nacházíme na Dálném východě. Konkrétně v Japonsku, které v posledních letech prochází dalekosáhlou proměnou. Japonskou velmi silně exportně orientovanou ekonomiku tvrdě zasáhla světová hospodářská krize, jež vypukla v důsledku onoho nechvalně proslulého krachu na newyorské burze v říjnu roku 1929. Tato událost, která skokově snížila kvalitu života v ostrovní zemi, posílila militantní tendence prostupující napříč celou společností. Dalším faktorem utvářejícím japonský pohled na svět je absolutní surovinová nesoběstačnost. Japonsko je zcela závislé na dovozu uhlí, železné rudy či ropy. Není žádným překvapením, že císařství je ochotno udělat téměř cokoli, aby se s tímto neduhem vypořádalo.

Řešením, které je v očích Japonska nejlepším možným, je zajištění si přístupu k nalezištím nerostných surovin silou. Touha po surovinové nezávislosti je jedním z hlavních motorů pohánějících japonskou expanzivní politiku. Jakožto logický cíl pro invazi se japonským silně nacionalisticky orientovaným generálům, jejichž moc v zemi s každým dnem roste, jeví občanskou válkou zmítaná Čína, konkrétně její provincie Mandžusko. Jako záminka k invazi poslouží Japoncům Mukdenský incident, při němž v září roku 1931 Japonci zinscenují čínský útok na železniční trať u města Mukden (pozn.: dnes Šen-jang). Následovat bude nevyhnutelné: Japonská vojska překročí čínské hranice.

Invaze do Číny

Jak jsme již zmínili, Čína je od roku 1927 rozpolcená vleklou občanskou válkou mezi nacionalisty a komunisty. Tu nepřeruší ani japonský vpád do Mandžuska, a tak je jeho osud zpečetěn. Japonci tuto na suroviny neobvykle bohatou provincii rychle obsadí a ovládnou. V roce 1932 je vyhlášeno formálně samostatné Mandžuské císařství. Spíše než o nezávislý suverénní stát se ovšem jedná o zcela loajální japonskou loutku. Pozastavující skutečností zůstává, že ani tato drtivá porážka nepřiměje čínské nacionalisty ani komunisty zasednout k jednacímu stolu. K tomu dojde až o 4 roky později v době, kdy bude japonská plnohodnotná invaze do Číny doslova na spadnutí.

I přesto bude k uzavření příměří nezbytný vnější zásah Sovětského svazu a zatčení vůdce nacionalistů Čankajška vlastními generály. Až na jejich nátlak Čankajšek přijme návrh na příměří, přičemž to bude právě on, kdo stane po dobu jeho platnosti v čele Číny. Na odvrácení nevyhnutelného je ovšem příliš pozdě. Když Japonci v roce 1937 skutečně na Čínu udeří, spojené síly nacionalistů a komunistů nebudou schopny tomuto náporu plošně čelit. Spíše než k otevřeným střetům se uchýlí ke guerillové válce. Toto snažení jim bude do značné míry usnadňovat podpora lokálního obyvatelstva i rozlehlost Číny, která prakticky znemožňuje plošnou okupaci.

Železnice páteří japonské okupační moci

Japonci budou při okupaci Číny využívat tzv. politiku klece. Ta spočívá v následujícím: Místo nákladného a velmi obtížného udržování kontroly nad celým dobytým územím se Japonci zaměří na aktivní kontrolu pouze strategicky významných oblastí. Prostor mezi nimi ponechají s jistou mírou nadsázky svému osudu. Páteří tohoto systému je železnice, která spojuje přístavy, města, naleziště nerostných surovin, vojenské základny i další strategické oblasti. Železnice zajišťuje nejen rychlou komunikaci a přepravu surovin, ale také umožňuje přesuny japonských vojsk. Není divu, že se stane poměrně častým cílem partyzánských výpadů.

Partyzánské útoky jsou velmi efektivní a jejich dopady na logistiku japonské armády jsou devastující, jelikož neexistují alternativní trasy, které by umožňovaly poškozené úseky objíždět.  S touto neotřelou strategií partyzánů se Japonsko potřebuje co možná nejrychleji vypořádat. Přijímána jsou různá opatření. Podél tratí jsou budovány hluboké zářezy i nové vojenské základny. Armáda navíc výrazně zvýší počet vojáků vyčleněných pro ochranu páteřní železniční infrastruktury. V neposlední řadě se Japonci rozhodnou pro ochranu železničních tratí nasadit zbraň, která byla mnohými experty v meziválečném období považována za přežitek minulosti.

Provizorní obrněný vlak

První obrněné vlaky se objevují ve válečných konfliktech již ve 2. polovině 19. století. Jedná se však o fenomén, kterým Japonsko zůstává po dlouhé roky téměř nepolíbené. Změna přijde ve 20. letech 20. století, kdy s nimi začne japonská armáda poprvé experimentovat. Spíše než o obrněné vlaky se však zpočátku jedná o lehce opancéřované vagóny vznikající poměrně prostou přestavbou civilních vozů. Konstrukci plnohodnotných obrněných vlaků se Japonsko začíná věnovat až od roku 1932 v důsledku čerstvých zkušeností z Mandžuska, kde je železnice cílem partyzánských útoků. V roce 1933 je vyroben dvanáctivozový provizorní obrněný vlak, do jehož výzbroje patří dělo ráže 105 mm, 4 protiletadlová děla ráže 75 mm, houfnice ráže 150 mm, 4 protiletadlové kulomety ráže 13 mm a 8 lehkých kulometů.

Tento majestátní vlak je rovněž vybaven rádiovými komunikačními systémy. Efektivní využití proti partyzánům ovšem komplikuje jeho nesmírná hmotnost znemožňující nasazení na celé řadě tratí. Dalším problémem je jeho nesmírná složitost komplikující údržbové práce. Jako nevhodné je na základě zkušeností z provozu i jeho nevybavení protitankovými děly, jelikož to činí vlak zranitelným. Zpětná vazba, kterou předá armáda konstruktérům a designerům, je následující. Obrněný vlak může plnit požadované úkoly pouze tehdy, když se podaří najít vhodný balanc mezi jeho ochranou, mobilitou a jednoduchostí. Maximální palebná síla není samospásná.

Obrněný vlak typ 94

Na základě nově nabytých informací zkonstruují v roce 1934 Japonci obrněný vlak typ 94, který má sloužit jakožto mobilní prostředek pro ochranu tratí a poskytování podpory protipartyzánských operací. Důraz je kladen především na schopnost operativně reagovat na sabotážní akce. Na rozdíl od Němců si Japonci velmi dobře uvědomují, že monumentálnost není vše. Obrněný vlak typ 94 se standardně skládá celkem z osmi vozů. Vpředu se nachází strážní vůz, za ním 3 dělostřelecké vozy, které jsou následovány velitelským vozem a 2 hnacími vozidly, mezi něž je vklíněn vůz s uhlím a vodou. Toto složení je možné modifikovat přidáním devátého vozu za účelem přizpůsobení vlaku konkrétnímu úkolu.

Ačkoli je jeho celková palebná síla v porovnání s provizorním obrněným vlakem poněkud omezená, disponuje kvalitnější protileteckou a protitankovou ochranou. Jakožto hnací vozidla jsou obvykle používány lokomotivy známé jako Manchuria Railway Mikado s maximální rychlostí 80 km/h a dojezdem až 150 km. Obrněný vlak jako celek se však nebude pohybovat vyšší rychlostí než 65 km/h. Vlak je vybaven 2 děly ráže 105 mm, 2 protiletadlovými děly ráže 75 mm a 10 těžkými kulomety. V porovnání s provizorním obrněným vlakem lze konstatovat, že obrněný vlak typ 94 má nižší palebnou sílu na velkou vzdálenost, ale je schopen efektivněji eliminovat obrněné cíle na střední vzdálenost, což je pro operace mířené proti partyzánům stěžejní. 

Vzestup a pád

Ve snaze ušetřit hmotnost i materiál je značně omezeno opancéřování, jehož tloušťka kolísá v rozmezí 6 až 50 mm. Většina vlaku je chráněna pancířem tloušťky 20 mm. Obrněný vlak typ 94 je nasazen v roce 1935 v Mandžusku a jeho hlavním úkolem bude ochrana tratí před partyzány či doprovod zásobovacích vlaků. Díky poměrně vysoké provozní rychlosti je tento obrněný vlak schopen hlídat relativně dlouhé traťové úseky a rychle reagovat na nahlášené incidenty. Při bojovém nasazení bude obvykle úzce spolupracovat s pěším i ženijním vojskem, kterým bude poskytovat mobilní dělostřeleckou podporu. Neradno je podceňovat i psychologický efekt tohoto obrněného vlaku v boji s obvykle velmi chabě vyzbrojenými partyzány.

V dlouhodobém horizontu se ovšem počítá i s jeho případným nasazením proti sovětské invazi. To se skutečně naplní v roce 1945, kdy Sovětský svaz vtrhne do Japonska. Ačkoli je v té době japonská armáda již značně materiálně i personálně vyčerpaná a její porážka je jen otázkou času, obrněný vlak typ 94 splní a možná i předčí očekávání, jelikož se mu podaří zneškodnit vysoké množství sovětských tanků. Jedná se ale o boj, který zkrátka nemůže vyhrát. Sovětským tankům se nakonec podaří obrněný vlak typ 94 zničit. Jeho zbytky budou po japonské kapitulaci rozmontovány. Konec 2. světové války bude znamenat konec éry obrněných vlaků. Za jejich úpadkem bude stát masivní rozvoj silniční techniky, jež není na rozdíl od vlaků pevně vázána k dráze.