foto: Archiv/Fotoreportáž: Dolní Vítkovice, perla českého průmyslu pod vrstvou rzy
V roce 1828 rozhodl olomoucký arcibiskup Rudolf Jan o výstavbě vysokých pecí ve Vítkovicích pro jejich strategickou polohu poblíž uhelných dolů a řeky Ostravice. Továrna si kladla za cíl dodávat surové železo pro nově vybudovanou moderní pudlovnu ve Frýdlantě. Nakonec se vše sehrálo přesně naopak a 16. září 1830 došlo ve Vítkovicích k otevření pudlovny, která získala název Rudolfova huť. V té době ještě nedošlo ani k zahájení stavby vysoké pece a surové železo se tak muselo dovážet z Frýdlantu. Nedlouho poté proběhla výstavba navazujících provozů a k pudlovně přibyla válcovna, soustružna a zámečnická dílna.
Roku 1835 získalo železárny Vítkovické těžířstvo ovládané bankéřem Rothschildem. Jeho vliv zapříčinil enormní rozkvět, došlo k dostavbě první vysoké pece a železárny se staly na území Rakouského císařství prvním výrobcem železa využívající koks. Roku 1943, kdy se stal Salomon Mayer Rothschild jediným majitelem, byla uvedena do provozu druhá vysoká pec a místní úroveň produkce dohnala frýdlantské železárny. Za dob působení Rothschildů desetinásobně vzrostl počet zaměstnanců a pro jejich potřeby vznikaly domky, noclehárny, a dokonce i nemocnice.
Asi největší slávu si železárny získaly zakázkou na dodávku kolejnic pro výstavbu Rothschildovy Severní dráhy císaře Ferdinanda, postupně se v dodávkách pro železnici objevily také výhybky, dvojkolí, mosty či vagóny. Ještě větší význam sehrála Severní dráha císaře Ferdinanda, když 1. května 1847 zahájením provozu v úseku z Lipníku nad Bečvou přes Ostravu do Bohumína vyřešila dopravu surovin z okolí a také problémy s expedicí výrobků. Dalším důležitým mezníkem pro dodávku uhlí vítkovické koksovně bylo až zprovoznění Báňské dráhy v roce 1863.
Roku 1873 do Vítkovic majetkově vstoupili bratři Gutmannové, což zapříčinilo vytvoření nových provozů a modernizaci těch stávajících. Díky rozšíření zbrojního programu se z železáren stal výhradní dodavatel pancéřových desek pro rakousko-uherské válečné lodě.
Během 2. světové války došlo k vyvlastnění železáren a jejich převedení do Říšských závodů Hermanna Göringa. Po válce byly zestátněny a hlavní pozornost se soustředila na kapacity v Kunčicích a v Třineckých železárnách.
V roce 2002 se stala železárna-koksovna a vysoké pece Vítkovických železáren spolu se souborem technického vybavení v tzv. Dolní oblasti Vítkovice a Dolem Hlubina národní kulturní památkou. V části odstavené mimo provoz vznikl areál Dolní oblast Vítkovice.
Veronika
Aby vlastní surové železo získalo podobu konečného výrobku, nastala potřeba jej přemístit do ocelárny nebo slévárny. K přepravě až 1 400 °C horkého surového železa sloužila „Veronika“. Nádoba vystlaná žáruvzdornou vyzdívkou pobrala náklad o hmotnosti 50–150 tun, který převážela po kolejích od vysoké pece do oceláren, sléváren nebo na licí stroj.
Koliba
Jistou podobnost s „Veronikou“ nese nádoba „Koliba“ vyrobená z hematitu nebo lité oceli. V prostoru o cca 14 m3 přepravovala tekutou strusku od vysoké pece na tzv. struskárnu. Pro chemické složení strusky však nebylo zapotřebí vyzdění žáruvzdorným materiálem, vnitřek stačilo před nalitím strusky povrchově ošetřit tzv. vápenným mlékem.
