EU version

Evropa je poslední oblastí na Zemi, která nepoužívá automatické spřáhlo! Evoluce nákladní dopravy začala v Americe

Evropa je poslední oblastí na Zemi, která nepoužívá automatické spřáhlo! Evoluce nákladní dopravy začala v Americe
foto: Zdroj: Redakce RAILTARGET/DAC
19 / 03 / 2024

Automatické digitální spřáhlo (DAC) je horkým tématem evropského sektoru dopravy. Kolébkou této technologie je Amerika a věřte, nevěřte, Evropa je snad posledním místem na světě, které DAC nepoužívá.

V souvislosti s vývojem evropského systému automatického spřáhla (DAC) se často hovoří, že prostor Evropy je poslední oblastí na Zemi, která touto technologií doposud nedisponuje. Kolébkou automatického spřáhla, aniž by to tušily, jsou zřejmě Spojené státy americké (USA). Jako první zde železnice nahradila primitivní spojky a kolíky. Než k tomu došlo, musel výhybkář ve správný okamžik prohodit kolík spojkou železné smyčky. Tisíce železničářů přišly k úrazu nebo o život.

Federal Safety Appliance Act už v roce 1893 stanovil, spřáhlo se musí po nárazu samostatně spojit, aniž by člověk musel vstupovat do prostoru mezi vozy. Zákon sám o sobě podnítil četné vynálezy a návrhy, ale v průmyslu brzy převážila preference Janneyova spřáhla, patentovaného v roce 1873, které v roce 1916 Asociace amerických železnic přijala jako standard, včetně normovaných vyměnitelných dílů.

Major Eli Janney, veterán Konfederace z americké občanské války, vynalezl poloautomatické kloubové spřáhlo v roce 1868. Pojistný kolík, který zajišťuje, že Janneyho spřáhla zůstanou připevněny k sobě, je ručně vytažen pracovníkem pomocí „řezné páky“, která se ovládá z obou stran železničního vozu a nevyžaduje, aby železniční pracovník přecházel mezi vozy. Jediný čas, kdy musel pracovník projít mezi vagony, bylo až poté, co byla bezpečně spojena, a to za účelem připojení vzduchového potrubí pro pneumatické brzdy či hlavního napájecího kabelu v případě vagónů pro přepravu osob.

Zařízení amerického automatického spřáhla připomíná sevřenou ruku, které se automaticky spojí, když jsou jeden nebo oba klouby otevřené a vozy jsou přitlačeny k sobě. Při nárazu se kloub otočí do zavřené polohy a zámek zapadne na místo, čímž se spojka zajistí. Vozy se odpojují zvednutím páky, která sahá od spřáhla k boku vozu, takže personál nemusí být v prostoru mezi vagóny.

Spřáhlo tohoto typu se díky síle amerického průmyslu postupně prosadilo i v Japonsku, v Austrálii a v mnoha afrických státech. Proč ale vlastně neproniklo americké spřáhlo i do Evropy?

Do prvního desetiletí 20. století probíhalo porovnávání různých řešení, ovšem žádné z nich nebylo shledáno pro Evropu jako plně vyhovující. Tak jako dnes s digitálním automatickým spřáhlem (DAC) se posuzovala schopnost nákladních vozů prostorově a konstrukčně pojmout spřáhlo. V kontinentální Evropě se používaly dvounápravové vozy s relativně dlouhými převislými konci.

Automatické spřáhlo v USA od 19. století dále zaznamenalo vývoj z hlediska bezpečnosti a zkušeností z železničních nehod, především v klíčové spojovací části, vylepšila se metalurgie, opravárenské a servisní techniky i výrobní proces.

Další výzkum spřáhla nyní spadá do pravomoci AAR (Association of American Railroads, tedy Americké asociace pro železnice) a Institutu pro pokrok železnic, který si pro problematiku spřáhla vytvořil zvláštní výbor. AAR vydává příručku doporučených postupů pro použití a údržbu spřáhla spolu se standardy pro jejich výměnu. Asociace zahrnuje do svých programů zabezpečování kvality také spřáhla, která pokrývají řadu komponentů nákladních vozů. Všichni výrobci spřáhel jsou certifikováni přímo auditory AAR.

Od roku 1873 prošlo automatické spřáhlo několika změnami, ale přesto má současné spřáhlo i nadále hodně společného se současným AAR spřáhlem. Dnešní podoba spřáhla AAR odpovídá spřáhlu typu Master Car Builder Association (MCBA), přičemž k největší změně došlo v samotné kloubové části hlavy spřáhla. Rozlišují se nicméně různé typy spřáhla. Spřáhlo „E“, které je odvozené od spřáhla AAR a spřáhla MBCA, spřáhlo „F“ nebo tooth and socket, kdy jde o variantu spřáhla, jehož hlava je po stranách opatřena trnem a pouzdrem k zabránění vzájemným svislým pohybům spojených spřáhel, které mohou vést až k rozpojení vlaku v případě vykolejení vozu.

Tato spřáhla se používají zejména u vozů s nebezpečnými materiály a u vozů pro vykládku na rotačních výklopnících bez rozpojování soupravy, kde je vždy jedno ze spojených spřáhel otočné. Jsou nicméně spřahovatelné s typem E. Posledním typem je spřáhlo „H“ (American Public Transportation Association), které je variantou typu F a používá se výhradně na vagonech určených k přepravě osob. Tato spřáhla bývají vybavena i vzduchovým a elektrickým propojením.

A jaký je další očekávaný přístup USA, co se automatického spřáhla týče? Dá se konstatovat, že velmi střízlivý. Postoj USA k prosazování nových technologií je umocněn pozorováním vývoje v Evropě. Přesto podle amerického časopisu Railway Today Američané cítí, že „evropské protějšky nás mohou přeskočit s technologií zvanou DAC“. AAR se proto také grantovým způsobem podílí na dalším výzkumu a vývoji, který by americké spřáhlo posunuly technologicky do 21. století. Na vývoj si nicméně musíme ještě počkat.  

Zdroj: Europe´s Rail; Redakce RT 

Tagy